Tak se koukni na ten velký svět

Rozhodl se, že se zkusí vrátit k Mikymu ze školních let. Že bude ten sebevědomý sám se sebou srovnaný kluk. Takový byl do svých patnácti. Pak se stala spousta věcí a on se změnil. Ve svém chování, prožívání, ve vztahu k lidem ...   

... k těm nejbližším i vzdáleným, zdánlivě cizím nebo nějak příbuzným. Uzavřel se postupně do svého světa, který si vytvořil.

Zaláskoval se a dílem dalších okolností cítil po letech potřebu z té ulity vylízt a ukázat, že v něm něco je. Že dokáže být takový jako dřív s bonusem životních zkušeností. Mnohým se to tenkrát nelíbilo. Učitelé byli proti. Jeho chování považovali za vzpupnost, nevychovanost, za něco, co není vhodný. Moc si z toho nedělal. Byl svůj a byl svým způsobem šťastný. Kluk z malého města, který miloval svět a lidi v něm. Zářily mu oči … .      

Bylo to tak. Proč má v sobě tohohle kluka zapřít. Je stále jeho součástí. Nechce se ráno třást co a jak. Chce zkusit být statečný. Ta slova slyšel v jedné pro něj významné chvíli, kdy držel kolem pasu svou dívku a ona to poslouchala s ním. Byla smutná z toho, že mu právě ta statečnost chybí. Že ho svazuje strach a spousta dalších věcí. Kdo ví, jestli se toho kdy zbaví, ale proč to nezkusit. Co může ztratit? Tak vykročil. Do studeného rána, aby se přesvědčil. Zda to lze, ze dne na den něco významně změnit.

Začne tím, že si vezme ráno novou košili. A k tomu nový džíny a další spíš chlapecké než pánské ozdoby.  V obleku se nikdy necítil, ale třeba i to bude jiný. Musí krok po kroku! Musí si věřit! Musí doufat, že směr, který si nastavil, je správný.

Jde do města nakoupit a pozorovat lidi. To dělal vždycky, z dálky, byl v pozadí. Teď se v pozadí neskrývá, je součástí toho kolotání. Náhodou potká strejdu. Zná ho od tří let. „Ses nějak voháknul, jsi nějaký jiný,“ utrousí. Neřekne chvíli nic, tváří se nad věcí. „Jo, jo, strejdo. Trochu jsem změnil image. Vadí?“ Strejda jen zírá. I hlas Mikyho je jiný. Slova a to jak je trousí, zní tónem, který k němu jakoby nepatřil. Pak se se strejdou Miky rozloučí a jde dál jakoby nic.

Musí, musí, to zkusit. V myšlenkách se o tom přesvědčuje. Má k tomu podmínky. Konečně žije na místě, kde je doma, kde se narodil, kde trávil dětství s lidmi, které miloval a oni milovali jeho i s dvojkou z chování. Byli to v dobrém slova smyslu aristokrati. Lidi chytří, kterým vadil stávající režim a on, protože byl kluk, to neřešil. Byl dokonce chvíli i pionýr. Pak ho ale vyšoupli. Nechtěl nosit rudý šátek a modrou košili. Nechtěl dres, být ovcí ve stádu. Chtěl být i v téhle věci svobodný. Tak se s pionýrama rozkmotřil. Jeho maminka coby učitelka si pak musela vyslechnout pár vizí od soudruhů o synově možné budoucnosti. V režimu, který už naštěstí není a snad se ani nikdy nevrátí.

Ale zpět k němu. Zdá se, že to celkem funguje. Vnitřně je sám se sebou docela spokojený. A snad to trochu i vyzařuje. Když u pokladny zaplatí, žena ho nepřehlíží, koukne na něj, dá k dobru úsměv a on se s ní rozloučí. Nemá pocit úzkosti ani strachu, co si o něm kdo myslí. Je mu to fuk, tak jako kdysi. Kdy lítal po městě na kole a užíval si. Kdy skákal do rybníku a plaval, dokud nebyl totálně vyčerpaný. Kdy soudružce učitelce řekl, aby šla do háje, že právě tam lidi jako ona patří. Kdy skákal přes plot, aby ochutnal z velkého sadu ještě nezralé meruňky. Kdy si ve svěm pokoji prohlížel pánské časopisy. Kdy měl svůj stůl a lepil si své letadílkové  modely. Už tehdy si přál letět třeba na opačný konec světa, který viděl pouze na mapě a při tom snil. Tehdy to bylo nedostupný. Teď? Z fleku si to může dovolit. Stačí pár kaček a letíte třídou economy se skrčenýma nohama a s nárokem na jednu vodu v pet láhvi kamkoliv.

Zvedne mobil. Nasadí si tmavé brýle. Ne aby se schoval. Aby se cítil jako James Bond, na něhož si kdysi hrál a najednou by jím rád byl i ve skutečnosti. Volá kámošovi. Letový dispečer. Chce po něm letenku do Austrálie. Chce vidět klokany a poznat jiné lidi. Kamarád odpoví, že jo, že to měl udělat už dávno, trochu si povyrazit. Ale že lépe teď než nikdy. Dá mu termín, kdy může letět. „Za dva dny ve čtyři hodiny. Stačí zmáčknout tlačítko a máš to zabukovaný.“ Miky přisvědčí.

„A co zpáteční letenku, chceš ji, bylo by to levnější?“

„Ne, ať je to klidně dražší. Vrátím se, až budu já sám chtít. Třeba se tam usadím a budu chovat klokany. Nebo si najdu kousek pustiny, kde se mi bude líbit a budu bohémsky lelkovat a pít – kávu a víno dohromady. To je skvělá kombinace. Měl bys to zkusit. Ale raději doma, ne na vyhlídkové věži letiště, kde právě teď sedíš.“  

Kamarád se nestačí divit. Kdo to je na druhé straně drátu? Takhle Mikyho nezná. Jen něco slyšel z vyprávění jeho blízkých. Že kdysi byl Miky poděs, neřízená střela, která si žila po svém někdy téměř bez ohledu na následky. Jak on Mikyho znal, tomu nedokázal věřit. A ejhle. Jakoby mu zapadlo puzzle, které k jeho příteli patří. No bezva. Třeba s ním bude konečně víc zábavy, třeba se trochu odváže, třeba se s ním někdy i na tůru do Nepálu vypraví.

„Skvělý, brácho, držím ti, Miky, palce.“

„Dík,“ odpověděl a rozhovor po drátě ukončil.  

To Miky věděl, že bude potřebovat, aby mu někdo držel palce, aby na něj někdo myslel, než zase přiletí. Člověk se přece jen cítí tu a tam osamělý. On to tak má a hádá, že to tak má každý. „Jen se z toho neposer, život je někdy krušnej, ale jindy je překrásný.“ Ani hned neví, kdo mu to řekl. Možná bratr. Ten lítá po světě už dvacet let a ta jeho slova najednou slyšel. A ve chvíli, kdy nasedal do letadla, si je připomněl. Nějaký brouk v hlavě mu ale vemlouval, ať sejde ze schůdků a kouká se vrátit. Že je blázen, že není normální se jen tak sebrat a někam si zmizet.                   

„A co je normální?“ Replika z filmu, který se svou dívkou viděl. Už seděl v letadle, kdy si na tu větu vzpomněl. Letadlo se vzneslo a on byl najednou nade vším s pokorou povznesený. Alespoň na chvíli, než sesedne na zem a bude volat všem, co ho mají rádi, že na ten druhý konec světa doletěl dobře.   

„Kdy se vrátím? Hádám, že brzy. Doma je přece doma. Já to tak mám. Chci jen něco zažít, kouknout na svět i na sebe z jiné zeměpisné šířky. Snad se to dá pochopit. Díky.“