Ta první otázka musela zaznít od něj …

Jezdí tam řadu let. Poprvé ho tam vzali rodiče, když byl ještě v peřince. Asi i proto si to tam tak zamiloval, a když byl pak velký a dospělý, jen málokdy vynechal. A pokaždé když tam byl, vídával toho člověka, nejprve malého ... 

chlapce, jakým býval i on, a pak mladíka, a posléze muže. Z nějakého důvodu se i na něj vždy těšil, že ho potká, že ho bude smět chvíli z pláže pozorovat. Jak prodává olivový olej, bylinky a krémy na opalování … vše doma vyrobené. Moc za tu dobu sortiment neměnil, vlastně ho za těch bezmála čtyřicet let nezměnil vůbec. To si uvědomil, když kolem něj to léto zase procházel a jen se s ním pozdravil pohledem. Ten muž si ho vybavil, pamatoval se a asi i proto se na něj nepatrně usmál. Ale ne příliš, i v tom jeho úsměvu byl jistý odstup, kterým ale nikoho ani jeho neurážel. Jen si držel pohromadě svou „schránku“, do níž někoho pustit není samozřejmé.  

Ušel pár metrů a nedalo mu to. Musel se vrátit. Byl to první den jeho letní dovolené. Rozhodl se koupit si od něj zboží … od každého druhu jeden kousek. Nepůjde na oběd a svůj cca půldenní rozpočet utratí u něj. Muž nedal najevo nikterak radost, že udělal „kšeft“. Bylo zřejmé, že to není pro něj to podstatné. Že kvůli tomu tam natráví pod horkým sluncem, kdy je nápor turistů, celý den.

Líbilo se mu, jak je ten muž klidný a navenek srovnaný sám se sebou, se světem i s lidmi, kteří k němu přicházejí a dívají se na něj třeba úkosem, protože nemá noblesní šaty, protože působí na některé jako chudák, bezdomovec. Když u něj stál, šel jeden takový turista kolem. Nic si nekoupil, jen před muže hodil minci na zem. Bylo tam už v různé „hodnotě“ mincí několik. Muž je nechal bez povšimnutí ležet. Nestály mu ani za pohled.

Tak, čtyřicet let o něm ví, že existuje a nikdy ho do té chvíle neoslovil. Z nějakého důvodu cítil, že nastala možná ta pravá chvíle. Lámanou chorvatštinou učinil první krok. Ten muž by se k tomu sám neměl.

„Moc rád bych si s vámi popovídal, je to možné?“

Muž nepatrně přisvědčil. Na nic se nezeptal, jen dal najevo, že to možné je.

„Nevím, proč to tak je, ale je pro mě úžasné vás tu rok co rok vidět. Nedokážu pojmenovat asi proč, ale vědět, že tu jste … nějak mě pohled na vás uklidňuje.“

Muž se na něj podíval. A zase bylo zřejmé, že nic neřekne. Že ještě nebrnknul na tu strunu, která by ho přiměla reagovat nejen pohledem, ale i slovem. Uvědomil si, že vlastně hlas toho muže za tu dobu snad ani nikdy neslyšel. Turisty totiž zásadně neoslovoval, nevnucoval se jim. Čekal v klidu, kdo k němu přijde, prodal každému, co chtěl, a pak zase jen pohledem poděkoval a díval se na moře. Jakoby se mu ten pohled za ta léta nikdy neomrzel.

„Vypadáte tak spokojeně, opravdu takový jste?“

Uvědomil si, že je v té otázce moc osobní, že by se muž mohl urazit, říci si, co si to ten človíček dovoluje. Ale muž přisvědčil, pokývl hlavou na souhlas, že tomu tak je. Že má vše co v dané chvíli potřebuje. Že po ničem netouží, že o nic neusiluje, že jen je a z toho se raduje. Ani nic říct nemusel, stačilo o jeho oči zavadit, aby to bylo zřejmé, že to tak je a on mu v tu chvíli tiše záviděl.

A pak se ten muž z ničeho nic zeptal … znělo to téměř neuvěřitelně … ten jeho hlas, hluboký jako oceán s někonečnem tajemství v sobě.

„Odkudpak jste?“

„Z Čech, pane.“

Odpověděl jako někomu, komu chtěl vyjádřit úctu i ve chvíli, kdy mu další turista házel minci k nohám a myslel si, kdoví jak nedělá dobrý skutek. Jistě v tu chvíli za to ten človíček i něco čekal, že se mu dostane odměny z nebes, když si všimne chudáka a přispěje mu na chleba. Ještě natočit ho při tom někdo měl, aby měl důkaz … své hlouposti, kterou snad nelze nevidět.

„Můj syn v Česku pracuje,“ řekl muž.

„Vážně? A líbí se mu tam?“

„Nevím, řekl bych, že spíše ne. Ale potřebuje peníze. Raději bych ho měl tady, u sebe.“  

„Chápu, asi se vám stýská, možná se o něj i bojíte.“

„To není o tom, každý má svou cestu. Moje je tahle. Nemohu ji vnucovat nikomu, ani svým dětem.“

„Máte jich více?“

„Ještě dceru. Vrátila se ke své matce a stará se o ní. Někdo musel a mě by to nedovolila. Odešla ode mě.“

Chtěl se jako ovce zeptat proč, hned si ovšem uvědomil, že na to nemá právo, že je to něco toho muže. Ale asi ten muž na něm tu otázku viděl, tak pokračoval.  

„Někdy to tak dopadne. Ale miloval jsem ji neskonale a miluji ji pořád, to nepřestane.“

„Ví to … myslím, ta žena, kterou … ?“

„To není až tak důležité. Důležité je, že to tak je. Že je ve mně a vždycky to tak zůstane. Jen jsem ji nedokázal dát vše, co potřebuje. Víc o tom ne!“

„Třeba se k sobě vrátíte.“

Muž se na něj podíval velice přísně.

„Nepřísluší vám dopouštět se v tomto směru jakékoliv dedukce.“  

„Promiňte.“

Muž omluvu nepatrným pohybem ve své tváři přijal. V ten moment přišla slečna. Požádala muže o krém na opalování. Snažila se smlouvat v ceně, ale muž nehnul brvou a slečně bylo zřejmé, že buď si to vezme, nebo nic nedostane. Nakonec ustoupila, zaplatila, krém si vzala a dotčená bez poděkování odešla. Muž se ale díval na moře a usmíval se. Takových bylo, je a bude … mohla ho i okrást nebo mu dát pár facek, nic z toho neudělala, takže vlastně dopadl celkem dobře.

„Vy ale moc spokojeně nevypadáte,“ řekl mu z ničeho nic muž. No nebyl první, kdo mu to kdy pověděl, ale z jeho úst to znělo jinak. Vždy spíše ostatní odbyl, ať to nechají tak jak to je, vždyť to není jejich věc. Ale toho muže odbýt nechtěl.

„Nejsem, pane. Asi i vím, proč to tak je, je to moc složité …“

„Složité si to děláš sám, tak to je. Žij tím co je a nemysli na to, co bylo nebo bude.“

Muž mu najednou začal tykat. Bylo mu to příjemné, jakoby tím byl k němu malinko blíže.  

„Rozumím vám, četl jsem i o tom …“

„Já číst neumím. Nikdy jsem do školy nechodil. A přesto … číst můžeš cokoliv, důležité je, abys toho byl schopen. Radovat se z maličkostí, které přicházejí. Které lze vidět, když máš oči a srdce otevřené. Jedno bez druhého nejde.“  

Odmlčel se a zadíval se před sebe.

„Vidíš to moře. V každé vteřině, v každé její setině je jiné. Co sem chodím, těch cca pětačtyřicet let, nikdy nebylo stejné. A někdo má ten dar to vidět a jiný ne. Jen ten dar v sobě nalézt … jenže to se někomu nechce.“

Muž si sedl na kamennou zídku. Z tašky si vzal láhev s vodou a napil se. Moc si přál sednout si vedle něj, ale neodvážil se. I na tom místě on stál rok co rok, nikdy ne jinde a na té zídce měl i vesezený důlek. Muž se ale netvářil, jako někdo, komu to tam patří. Vlastně se tvářil jako někdo, komu nepatři nic a vůbec mu to nevadí, nezabývá se tím.

„Víte, napadá mě, když vás tak sleduji a nejen dnes, že bych tu s vámi rád zůstal a pomáhal vám a učil se od vás, alespoň pár dní, týdnů, měsíců, možná i let.“

„Proč?“

„Abych v sobě našel vnitřní klid a radost a … to co vy máte a co mě na vás fascinuje.“

„Ale já nemohu být tvůj učitel.“  

„Nemyslel sem přímo učitel …“ 

„Vím, jak jsi to myslel. Ale to nejde. Můžeš mě pozorovat, můžeš se mě ptát, mohl bys mi i pomáhat, co by ne … ale to není tvoje cesta, ale moje.“  

A dívali se pak spolu na dva muže, jak si předávali peníze a tvařili se při tom tak, že právě učinili obchod, díky němuž mohou na chvíli zažít pocit štěstí z dobře vykonané práce.

„Každý to má jak má a tak to je. Člověk nemůže změnit vše, ale ten malý ostrůvek kolem sebe a v sobě může, to v silách člověka, když chce, doopravdy je. … Už musím jít na oběd.“

„Jsem rád, že jste si se mnou popovídal, pane. Děkuju.“

„Za to se neděkuje.“  

Vzal si své věci, nepatrně se na něj muž usmál a odešel. Mince na zemi nechal ležet. Věděl, že si je tak jako tak někdo rád vezme. Díval se pak za ním, jak mizí bez povšimnutí kolemjdoucích turistů. Pro ně to byl asi človíček, který jim přišel všední a nezajímavý, vlastně většině z nich ten muž nestál ani za podívání.

Šel k moři a skočil do něj. Když vylezl, lehl si na pláž a mhouřil oči proti slunci na azurové obloze. Jako by to vše bylo o kousek hezčí než dříve.