Alfons

Někdy se to stane ani nevíte jak. Souběh blbých okolností, na první pohled náhod, a při tom ty události do sebe zapadnou tak nějak svévolně a vy pak jen zíráte, co se to děje. Nemáte tušení, jak se to stalo, proč vám nějaká krásná

chvíle proklouzla mezi prsty, poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté. Ale co se stalo teď? Stál před domem a u něj byl přivázaný pes, kterého nikdy před tím neviděl. Blbý vtip, nebo že by vánoční dárek, byly vánoce, tak že by se nad ním někdo slitoval, řekl si, ten žije chudák sám, dáme mu psa, bude rád. Ale copak psa, rovnou buldoka.

Zíral na něj, trochu se ho bál, vždycky se bál cizích psů, teda od chvíle, co ho jeden takový pokousal. Nejraději by ho odvázal a pustil k vodě, běž si, tady nemáš co dělat. Nejsem úschovna, ani zaopatřovací ústav, nejsem noclehárna, možná ten chudák, po němž pes neštěkne, protože to má jak má. Žije mimo systém nějak, ale nejde mu to a při tom se tak snaží. Asi uvažuje špatným směrem. Asi si málo věří. Nebo naopak moc a s pokorou neustojí, jak se věci ve skutečnosti mají. Ale shazovat se nechce, to za něj dělají jiní. A pak se na něj ten pes podíval. Ještě před vteřinou by řekl čokl, ale to mu při pohledu do očí toho zvířete nešlo z pusy. Slovo neřekl, přesto jakoby mluvil němou řečí, kterou slyšet, muže být lék na poraněnou duši.

Pomalu si dřepnul a dlaní se toho psa lehce dotknul. Třásl se strachy, teď udělá prudký pohyb a buldok na něj skočí a vycení své dosud schované tesáky. Ale to se nestalo. Naopak ho to stvoření začalo olizovat po tváři, zpočátku nesměle a pak záhy plné důvěry. Neskutečný pocit, bylo to náramný, celý svět jakoby mu otevřel oči, a to nepřehání, tak to vnímal, někdo mu projevil lásku, třeba to byl jen pes bez známky a pochybného původu k tomu. Jak málo to bylo v tu chvíli důležitý. Rodokmen, rasa, stáří, původ … nic to neznamenalo v momentě, kdy to zvíře dávalo něco, co někdy neumí dát člověk s deseti tituly. Tak si při tom i vzpomněl na otce, který mu dával a nabízel mnohé, ale pohlazení to mu nešlo z ruky.

Začalo lehce pršet. Odemkl tedy dveře a toho psa vpustil dovnitř. Nejdříve otálel, váhal, díval se dovnitř ze zápraží, a pak nesmělými kroky práh přešel a on hned za ním. Přišlo to jako znamení, den po vánočních svátcích, bylo to jako rána … ne z milosti ale z radosti nad tím, že se to stalo, že se tam ten pes z čista jasna objevil a on má zase s kým mluvit. Už začal mluvit s ptáky, se stromy, s tvory, kteří se mu náhodou přichomýtli do cesty. Kdyby ho někdo slyšel, myslel by si nejspíš, že je blázen, jemu to ale dělalo potěšení. Prostý důvod, ale tak to zkrátka bylo. Ráno jednou vstal, vypil kávu a místo všeho vyšel ven a pozdravil se s oblohou, s ptákem, co mu zazpíval na stromě, s kočkou, která náhodou proběhla kolem … cítil u toho něco hezkého, a tak to zopakoval. Podruhé, potřetí, počtvrté … a pak už toho nenechal. Ale musel na to být příhodný čas, musel být naladěný to vše vnímat. Nutit se do toho nešlo.

Ten pes nemá žádné jméno. Tím by měl začít, napadlo ho. Ale jak mu dá jméno, už se ho nezbaví. Jako kluk pojmenoval králika a děda ho pak nesměl zabít. Udělal to jednou a podruhé mu to děda zakázal. Bez milosti. Budeš … … Alfons. Tak mu to jméno s pohledem na buldoka přišlo a bylo to. Alfons, tady teď bude tvůj domov. Jsi pro? A Alf jakoby rozumněl. Zaštěkal poprvé, a co to šlo, na souhlas. Záhy mu dal misku s vodou. Pak do druhé malou porci brambor. Alfons se do toho pustil a nic nenechal. Pak začal pomalu šmejdit, očuchávat si rajón, naštěstí nic neznačkoval. Asi tušil, že by to od pána schytal, že to smí venku, za zápražím, ne v domě, kde vládnul až překvapivý pořádek na muže, co žil sám a neměl pro koho ten pořádek udržovat. Inu udržoval si ho sám pro sebe, jako vše jiné tak nějak. Vařil si, pral, uklízel, pucoval boty, okna a podobné věci a ke všemu v tom našel docela zalíbení. Teda někdy, ne pořád. Asi další důvod pro někoho, najít si doktora, jestli to není úchylka u muže, který by měl pracovat, milovat, běhat a skákat a budovat a pak se do nebes vychvalovat. Tímto směrem už neuvažoval. A jak mu dívka říkala, pořádek kolem sebe je pak větší pořádek v hlavě, tak to si pamatoval a snažíl se tím řídit, byť ne tak důsledně, jak by si byl představoval.

A v tom to Alfons udělal. Pomočil roh gauče. Tak to ne, to je můj gauč, na ten rychle zapomeň, i kdyby si ho očůral stokrát, mě neočůráš, pamatuj si to, a pak buldoka plácnul lehce přes zadek. Alfons zavrčel až se lekl, co ve vteřině vyvede. Pak se ale stáhnul a záhy zmizel do vedlejšího pokoje.  Nechal ho chvíli, ať se rozhlédne svobodně, proč by mu měl být pořád za zadkem. Nikdo to nemá rád, ani pes, je – li trochu chytrý, tak trochu svobody unese a samotu zvládne i v cizím, proč by ne.  

Lehl si na gauč a díval se do stropu. Jen tak ležel a přemýšlel, sledoval proud myšlenek, do nichž se mu vkrádala minulost a vše s ní spojené. Až ho to začalo uvnitř bolet. Otočit se na bok nepomohlo, ani rádio a hudba z něj v tu chvíli ne, nešlo najít polohu, v níž by se cítil dobře. Přepadl ho strach a zmatek. Byl by vstal a šel ven, tak jako obvykle, nebo si vzal knížku, kterou rozečet, ale v ten moment k němu skočil Alfons a dal mu hubanec na nos. Takový oslzlý, mokrý, jejdanane, ale bylo to cosi čarovného. Ten pes k němu pak přileh, vrtěl ocasem a tvářil se tak mírumilovně a spokojeně, že mu nešlo říct ne, tady nebudeš, to je moje místo, ty patříš do kouta nebo do boudy kdesi na zahradě. Přivinul si ho a jemně ho hladil po hřbetu. Hřálo ho to u srdce. Bylo mu o poznání lépe. Strach zmizel. Zmatek také. Zase byl ukotven a spojen s vesmírem.

Alfons najednou usnul a on se bál, že když se pohne, vzbudí ho. No co by se stalo, je to jen pes, jistě to přežije, pomyslel si také, ale více v něm hovořilo cosi, co ho nabádalo k tomu, zůstat ležet a brát na to něžné stvoření ohled. Zasloužil si to, aby si zdřímnul a měl pána, který nemyslí jen na sebe. To nechtěl a doufal, že alespoň směrem k němu to tak nebude. Třeba mu to půjde lépe než k některým lidem. Třeba se naučí při něm být opravdovým mužem. Může to znít hloupě, ale kdo má psa, ale nejen tak, že ho vlastní, ale že ho miluje, tak jistě ví, o čem je řeč. Protože milovat je krásné, je to ta nejhezčí věc na světě.

A vždycky když se pak podíval na dveře svého domu a na práh, kde Alfonse spatřil poprvé, si to připomněl. Že ta chvíle, kdy se Alfons u něj poprvé objevil, mu neproklouzla. A po tom, kdo mu ho tam přivázal, nepátral. Už nějak věděl, že není třeba znát na vše odpověď. Že je někdy naopak lépe ji nevědět. Vlastně chtěl věřit, že to byl Ježíšek. Byly přece vánoce.