Čekání na odlet

Seděl v odletové hale, mezi koleny svíral objemnou krosnu, v níž měl všechny své věci. Pozoroval dění kolem sebe. Spousta lidí, z nichž většina ve spěchu pobíhala všemi směry. Vždy ho bavilo lidi "sledovat", ovšem jen jako ... ...

nezúčastněný divák. Jakmile měl nebo musel vstoupit do hry, zpravidla se mu roztřásla kolena a zauzloval jazyk. Reflektory jeviště mu zkrátka nedělaly dobře, a to jak skutečného, tak světa, v němž se pohyboval. Vždy raději chodil bočními uličkami, procházet se po hlavních třídách mu nebylo vlastní. Spíše se schovával a zalézal do ulity. Přišla ale ta chvíle, kdy si řekl dost. Kdy už tak dál nechtěl pokračovat.

Díval se na tabuli, kde naskakovaly časy odletů a příletů letadel. Řím, Benátky, New York, Paříž, Barcelona, Toronto, Berlín, Moskva, Oslo … celý svět jako na dlani. Všechno jakoby v dosahu, nic není nemožné, můžete kamkoliv, stačí zaplatit letenku a my se už o vás postaráme. Možná budete mít málo místa na nohy, ale jinak servis, jaký si jen můžete přát a k tomu milé letušky, které vykouzlí úsměv, kdykoliv o to budete stát. A právě jeden takový jen pro sebe potřeboval. Jako měla jeho dívka, která se smála ráda, ale on ji moc důvodů k němu nezavdával.

Uprostřed odletové haly čekal na své letadlo. Kam? Nejprve letiště Split, pak cesta taxikem dál na jih směrem na Dubrovnik. Začínalo léto a přišlo mu to jako příhodná doba. Zkusit něco zažít. V jedné chvíli se ale roztřásl. Byla mu zima. Vzal si svetr a i ten mu byl málo. Ve skutečnosti ale nepotřeboval další vrstvu, spíše jen pohlazení, slyšet od někoho, že všechno bude v pořádku, že to zvládne. Třeba se za týden, za dva vrátí, třeba tam zůstane měsíc, než mu dojdou peníze. Snažil se brát věci, jak k němu přicházely. A to i v té odletové hale, kde byl před tím jen párkrát a vždy s někým.

Do zorného pole mu přišel mladý zamilovaný pár. Drželi se za ruce, oba s báglem na zádech. Vypadali tak šťastně, klidně a spokojeně. Za rok za dva k nim třeba někdo přibude, malý capart, který tu jejich lásku s nimi bude sdílet a šířit ji kolem sebe. A ten svět zase bude o něco bohatší. Hmotně už je ve středu Evropy bohatý až dost, ale právě tohle mu chybí, pomyslel si.

Pořád cítil vnitřní chlad, a když sledoval ten mladý pár v tričku a šortkách, uvědomil si proč. Chyběl mu spřízněný hlas, chyběla mu něčí ruka, chyběl mu dotek, v němž je to nejcennější … důkaz toho, že vás někdo má rád. Ale to je třeba si zasloužit, ne si jen brát a čekat.

Seděl už jako na trní. Odevzdanost a otupělost vystřídala panika a obava ze všeho. Vzal si do ruky knížku, kde o tom bylo psáno. Byla to jeho berlička, kterou věděl, že bude potřebovat. Tak se o ní opíral, četl a nechával vše kolem sebe plynout, nic z dění kolem se ho v tu chvíli netýkalo. Na ranveji byla ještě jiná letadla, než to jeho, na které čekal. Minutu po minutě jako někdo, kdo se potřebuje nadechnout pod hladinou. Netušil, proč to tak prožíval, vždyť byl jeden z mnoha, co cestují k moři, navíc ne kdo ví jak daleko.

Přečetl celou kapitolu. Pomohlo to. Udělalo se mu lépe. Zklidnil se. Zase viděl trochu jasně. I letušku, která šla kolem. Byla někomu podobná, skoro jakoby to byla ona. A třeba to ani nebyla náhoda, že se mu v osobě letušky jeho dívka připomněla. Už nějak na náhody přestal věřit, ale bránil se zase tomu, přisuzovat všemu příliš velký význam. Musel držet emoce na uzdě, musel být konečně ten dospělák, který ví co a jak, který ví, co dělá. Ale chce to, dokáže to, nebýt dítě, které se pořád na někoho spoléhá. Nevěděl, neodvažoval se ani hádat.

Na tabuli se objevila cílová stanice jeho letu. Split a čas. Vstal a šel pomalu k odbavení. Všechno se v něm sevřelo, bál se, jak by ne, nikdy sám neletěl nikam. Najednou mu ale přestala být zima. Vnímal to jako dobré znamení. Zvlhly mu oči. Bojoval, třebaže věděl, že už všechno vyhrát nemůže, ale něco snad.

„Je vám něco, pane?“, zeptala se ho slečna za přepážkou.

„Proč se ptáte?“

„Už pět minut po vás chci letenku a doklady a vůbec mě nevnímáte.“

„Promiňte,“ řekl a dal té ženě vše, co potřebovala, aby ho mohli vpustit do letadla.

„Všechno v pořádku. Přeji vám klidný let a příjemně strávenou dovolenou.“

„Děkuji, slečno. Jste laskavá.“

Slečna se na toho muže podívala, usmála se, zatímco on se rozplakal.

„Nebojte se, v letadle se o vás postarají. Neletíte daleko a podmínky jsou dnes velmi dobré.“

„Nebojím se letadla.“

„A čeho.“

„Ještě jsem nikdy nikde nebyl sám.“

Slečna se na toho může podívala znovu. Už neměla čas se vybavovat. Další cestující dávali najevo svou netrpělivost a bylo třeba se jim věnovat.

„Tak to máte nejvyšší čas, pane. Když můžu, létám sama od svých šestnácti a docela si to vždy užívám.“

Nebylo ´třeba nic více dodávat. Muž tu repliku s povděkem přijal a přišla i úleva. Jak málo někdy stačí, ta slečna ani netušila, jak moc mu těmi posledními slovy pomohla. Vždyť vypravit se sám ve čtyřiceti poprvé do světa je spíš legrační než k pláči a on se tomu konečně dokázal zasmát. Byť cítil i nejistotu a strach. Zvlášť když pak s dalšími v řadě nastupoval do letadla.