„Pokec“ u kávy

Potkal se s kamarádem, kterého dlouho před tím neviděl. Oba měli zrovna čas, tak si zašli na kafe do nedaleké kavárny. Jeho bývalý spolužák Ondra působil spokojeně. Slušelo mu to, vždycky to byl fešák a holky z peďáku na něm .... 

kolikrát mohly oči nechat. Vysoký elegán s vybraným vystupováním a z pohledu mnohých dívek se vším, co muž nesmí postrádat, aby s ním chtěly randit. Přistupoval k tomu vždy s lehkostí, kterou svým způsobem obdivoval. On jí moc schopný na rozdíl od Ondry nebyl.

„Jak se ti daří a co vůbec děláš?,“ zeptal se ho Ondra jako první.

„Dělám to co mám rád a co mě baví.“

„Co je to?“

„Píšu, chodím do přirody, skouknu někdy hezký film pro inspiraci …“

„Děláš si legraci?“

„Taky, ale úplně daleko od pravdy to není.“

„Co rodina, děti … ?“

„Před rokem jsem se rozvedl a dceru mám ve střídavé péči.“

„Tak to je mi líto. No a zvládáš to?“

„Musím, snažím se být rozumný, už kvůli holce, nechci, aby ji to poznamenalo, mám s tím své zkušenosti.“ 

„No jo, dneska se rozvádí kde kdo a jako by to bylo normální.“

„Lidi nechtějí řešit problémy. Chtějí být happy …“

„A jakmile nejsou, jdou od válu …“

„ ... a vůbec jim nedochází, o co se připravují.“

„To je na tom asi to nejhorší. No u mě to zatím drží. Jsem s manželkou desátej rok a i když to někdy skřípe, máme se rádi.“

„Tak to je, Ondro, skvělý.“

„Jo a máme tříletá dvojčata. To ti byl zezačátku cvrkot, fakt jsem si myslel, že to nedám, že se zblázním. Chyběly prachy, práce nestála za nic, do toho problémy s rodiči, táta marod, máma na padnutí. Ale sedlo si to, dali jsme to, musím zaklepat všechno, ale jsem teď šťastný.“

„Vidím to na tobě a přeju ti to, fakt moc.“

„No dík, ono to taky není zadarmo, člověk musí jít všemu naproti, aby to bylo …“

Ondra se usmál, napil se kávy, jakoby se na moment zasnil a nikoho k sobě pro tu krátkou chvilku nepustil.

„Hele, a jak si říkal to psaní, uživí tě to?“, zeptal se Ondra z ničeho nic v okamžiku procitnutí a návratu do reality.

„Horko těžko, ale nějak si už nedovedu představit, že bych byl bez toho. Nezlob se, ale mluvit o tom nechci. Jako někdo dělá truhláře, tak já sedím u klávesnice a smolím příběhy.“

„Mě chytl marketing. Dělám i finanční poradenství, tak ode všeho trochu, jsem rozptýlený mnoha směry.“

„To si byl pokud vím vždycky.“

„Jo, některé věci se holt nemění. Asi nedokážu být zacílený pouze na jedno a v tom se snažit být nejlepší. Jsem takový desetibojař atletický.“

Ondra se s těmi slovy usmál sám sobě a jemu došlo, jak je fajn umět si ze sebe udělat legraci. Záhy ovšem pokračoval krapet vážnějí …

„Ale víš co! V každé té disciplíně se snažím ze sebe vydat maximum, jen to potřebuju mít pestrý. Nejde nebo nebaví mě jedno, jdu do druhýho a pořád je, čeho se chytit.“

„Paráda. Dobrý přístup, řekl bych.“

„Mě vyhovuje, a to je asi důležitý. Vyžaduje to hodně vnitřní síly se tomu či onomu vzepřít. Jít si za svým. Fakt že jo!“

„Je to asi jako v tahu zvednou sto kilo …“

„Někdy i víc.“

Podotkl Ondra a zasmáli se tomu oba, jen tak s lehkostí, že jim to ladí …

„Kde vlastně Ondro bydlíš?“

„Nedaleko. Koupili jsme se ženou dům. Splácíme hypotéku, leasing a další … není to snadný. Někdy mě štve, jak člověka tyhle věci pohltí. Vážně se už těším na dovolenou k moři. Budu ležet na pláži, dívat se na azuro, pít drink a užívat si chvíli s dětmi.“

„Asi dají zabrat caparti.“

„Jo, jsou neskutečně živí, kluci se vším všudy… dlouho nám to s Katkou nešlo, víš …“

„Nemusíš o tom mluvit.“

„To je v poho, tobě věřím, není důvod to tajit. Nezbylo než absolvovat asistovanou reprodukci.“

„No jo, to jsou pak dvojčata raz dva, viď.“

„Ale nebýt toho, nebylo by nic. Chyba na mé straně. Káťa byla ready. Dalo mi dost práce to skousnout, to víš, ego se v tu chvíli hlásí.“

„Ego je prevít.“

„Káťa mě ale neskutečně podržela, no a pak když to přišlo, užívali jsme si to. Víš, dokázali jsme si toho vážit.“

„Chápu asi.“

„Hele, nebuď smutnej. Teď si teda sám …“

„Dá se říct …“

„Nemusí to tak být přece věčně …“

„O to nejde.“

„A oč tedy?“

„Těžko se to vysvětluje, stalo se moc věcí …“

„Pořád se něco děje …“

„No právě, všude nekonečný pohyb, jakoby nic nešlo zastavit …“

„Ani vrátit.“

„A to bych rád někdy. Nasekal jsem Ondro spoustu chyb a ne malých.“

„To každý. Netrap se tím a žij, užívej si taky.“

„Jo, někdy se mi to i daří.“

„Ty jsi byl vždycky takový melancholický typ.“

„No jo, flegmatici jako ty to mají snažší.“

„Jak v čem, ono to má taky svůj rub a líc. Někdy při té své lehkovážnosti narazím, a to se pak nestačím divit. Doma i v práci.“

Ondra se podíval na hodinky. Rychle dopil kafe, mrzelo ho, že se už chystá odejít.

„Musíme tohle zopakovat. Tady máš vizitku, zavolej nebo napiš maila někdy a hlavně brzy!“

„Dobře.“

„Hele, Miky, vážně, nemám kolem sebe moc lidí, s nimiž si mám co říct. Ale vidíš náhoda a jsme tady.“

„Třeba to nebyla náhoda.“

„Tím spíš musíme na tohle setkání navázat. Když se neozveš ty, udělám to já, to si piš. Ale nějaký kontakt na tebe bych potřeboval.“

Napsal mu na ubrousek své číslo.

„Vizitky nějak nepotřebuji.“

„To je dobře a drž se toho. Ne každý přece musí být manažer v kravatě a točit prachy.“

„Taky bych to někdy zkusil. Pro spoustu lidí je to důležitý i v tom, aby tě měli rádi.“

„Záleží na tom, jak to máš ty a asi to není tvůj úkol tady.“

Zaznělo to z úst Ondry tak nečekaně, přímočaře a spontánně, že tomu na chvíli i uvěřil. Ale co je to platné, když je všude kolem vábení velkých radostí, které si lze dopřát jen s penězi. Bez nich jako byste neexistovali a stávali se pomalu a postupně pro mnohé outsidery. 

„Měj se hezky, chlape.“

„Ty Ondro taky. Moc rád jsem tě viděl.“

„Nápodobně. A kafe tu mají člověče dobrý.“

„Jo, výtečný. Už dlouho jsem takové neměl.“

Ondra chtěl zaplatit, ale nedovolil mu to. Záhy se sebral a byl pryč. Ještě ho sledoval jak odchází přilehlou ulicí, rovně, s grácií jakoby vstříc všemu, co se nabízí. A přesně tak si ho i pamatoval, celých těch cca patnáct let, co se neviděli, aby je něco svedlo na chvíli dohromady. Měl z toho setkání dobrý pocit a při všem co se v něm a kolem něj dělo vnímal, že mu právě to muselo za daných okolností stačit. Pak vstal, zaplatil a šel … ne jako Ondřej, šel po svém, jako nezúčastněný pozorovatel, pomalu a tempem „lokálky.“