Ten muž ležel na chodníku a skoro to vypadalo, že v něm není kousek života, ale v obou očích měl slzu, která dávala tušit naději, že se dá něco dělat. Dívka, která šla náhodou kolem, shlížela na něj s úzkostí. Sklonila se a ....
dotkla se lehce jeho tváře. Nikdy v takové situaci nebyla, nikdy první pomoc neposkytovala, jen o tom spíše z dálky něco zachytila a najednou cítila, že musí jednat. Podložila tomu muži hlavu, otevřela mu ústa a byla hotova mu poskytnout dýchání z úst do úst. Podle všeho se ji totiž zdálo, že nedýchá. Lehce se dotkla prsty nosu a stiskla ho … snažila se upamatovat na každý detail, ale ten muž najednou otevřel oči a začal kašlat. Ještě ani nezačala a ten člověk ožil a díval se na ní tak smutným pohledem jaký dřív neviděla.
„Pane, slyšíte mě?“
„Ano, zdá se, že ano.“
„Co se vám stalo?“
„Ani nevím kde jsem, co se se mnou děje, je něco v nepořádku?“
„Ležíte na chodníku uprostřed ulice. Stmívá se a nevím co s vámi. Zavolám hned záchranku, co říkáte?“
„Ne, to nemusíte:“
„Jak to že ne, to si přece nevezmu na triko.“
Už brala do ruky mobil, ale muž byl v ten moment neústupný.
„Prosím, nevolejte nikam.“
„Ale … “
„, … i kdyby to měla být ta poslední chvíle strávená zde na tomto místě, poslechněte mě.“
„Jste opilý?“
„Ne, alkohol v tom není.“
„Tak co tedy? Musíte vstát, tady ležet jen tak nemůžete.“
„Proč ne? Je to přece veřejné prostranství a je tu krásně vidět na nebe, … podívejte se.“
Dívka se podívala, ale neměla pomyšlení na to sledovat oblohu. Muž se pak lehce dotkl její paže.
„Jsem moc rád, že jste tady. Máte moc hezké oči a s nimi uvnitř určitě také dobré srdce.“
„Co vy víte.“
„Nevím, domnívám se.“
Dívali se pak dlouze na sebe. Ta dívka se v těch očích muže ztrácela. Byl to pro ni skličující pohled ve chvíli, kdy se chystala do kina s klukem, kterého má ráda a on už beztak na ni nečeká a naštvaný zmizel někde v putyce. Ale nějak jí to bylo v daný moment jedno. Ten večer byl zkrátka převrácen vzhůru nohama a bylo zapotřebí se tomu postavit čelem a ne jako zbabělec.
„Bude to dobré,“ řekl z ničeho nic muž. „Za okamžik vstanu a půjdu si po svých.“
„Na to nevypadáte.“
„Dejte mi pár vteřin.“
„No dobře. Máte minutu na to abyste vstal, pak volám záchranku, je to na vás. Souhlasíte?“
„Ok.“
Muž zkusil vstát hned, ale nešlo to.
"Asi jsem nějak zeslábl, občas pak upadnu pod tíhou všeho a ležím a čekám, než naberu druhý dech.“
„Vám už se to stalo?“
„Ano, děje se mi to, když cítím zmar a nespravedlnost a úzkost ze všeho a nedokážu vnímat radost.“
„Vy mi dáváte. Tohle není normální, co mi tu říkáte.“
Muž pak pokrčil nohy, protáhl si paže a lehce se usmál. Bylo mu během té krátké chvíle o poznání lépe.
„Vidíte, vše funguje. Teď se nadechnu a za chvilku jsem na nohách. Možná si dám i půlmaratonský běh.“
„Abyste vyhrál?“
„Tak nějak, sám nad sebou nejlépe.“
„To je ale někdy šichta.“
„Vidíte a už si rozumíme. Jste chytré děvče a moc milé. Jednou někomu kvůli vám pukne srdce.“
„To bych nerada.“
„Věřím, ale asi tomu nezabráníte.“
Muž záhy opravdu s pomocí dívky vstal. Cítil se v první moment malátně. Rozhlížel se kolem sebe. Mhouřil oči do pouliční lampy a pak směrem k vycházejícímu měsíci na obloze.
„Doktoři říkají, že mám krátké stavy nevědomí. Že zkrátka nejsem při sobě.“
„Něco jako epi záchvaty, myslíte?“
„Ne, to je něco jiného. Prostě z ničeho nic padnu na zem.“
„No to občas padneme všichni.“
„...pod tíhou okolností,“ dodá muž.
„… pod valem nepochopení,“ pokračuje dívka.
„...pod absenci lásky.“
„No to hlavně. K druhým i k sobě. Spojíté nádoby, viďte.“
„Nepochybně. Tak mladá jste a už víte … “
A jak si byli cizí, jak se viděli poprvé, jak byli cirka dvacet let od sebe, chytili se v ten moment jen tak za ruce. Cítili teplo a něco moc příjemné. Bylo jim v ten moment v té dané vteřině krásně a nic kolem to nemohlo narušit. A pak se dali do chůze směrem do kopce.
„Kde bydlíte?,“ zeptala se dívka muže.
„Nedaleko.“
„Doprovodím vás a doma si hned lehnete a odpočinete.“
„Jsem odpočatý. Na tom chodníku jsem ležel dlouho dostatečně. Teď chci zase chvíli vidět na svět a těšit se z něj. Alespoň maličko, jak to jen půjde.“
Muž se předklonil. Ne proto, že by už nemohl dále, ale od toho, jak byl zoufalý.
„Víte, někdy se člověk v lidech zklame, ale není to nic proti tomu, než když se člověk zklame sám v sobě. V tom, jak byl hloupý a naivní a neviděl to, co měl vidět.“
„Kam tím míříte?“
„Ani nevím. Většinou jsem to a ono myslel dobře, ale nějak se to pak obracelo proti mně a stával se outsiderem, po němž ani pes neštěkne. Ale něco vám povím. Přesto všechno mám lidi rád a svět a vše co ho naplňuje. Nikam nespěchám, chci být jeho součástí a až to nepůjde, tak abych byl připravený.“
„Nemluvte tak.“
„Nebojte se, jsem v pohodě. Hádám, že ještě studujete.“
„Jo, jo, ale nebaví mě to příliš.“
„Tak toho nechte.“
„To nejde.“
„Proč ne?“
„Protože … no to kdybych věděla. Proč by to vlastně nešlo.“
„Vidíte. Konejte, jak sama uznáte za vhodné. Nenechte se manipulovat. Vnucovat si, co byste měla a co ne. To je cesta do nikam, tak nerozkvetete.“
„Vy ste mi poeta.“
„Omlouvám se. Nehodí se to za dané situace. Tak jinak. Hlavně se neposrat a být to co chceme. Zní to lépe?“
„Zní to úžasně.“
„I to takové je, když se to někomu povede. To pak vznikají krásné melodie. Všechno ladí a nic není nemožné. To si pamatujte. A teď už běžte a mějte se krásně.“
„Vy také. A opravdu vás smím nechat jít? Nezkolabujete za rohem?“
„Pro dnes mám vybráno a zítra. … uvidí se.“
Muž pak lehce dívku pohladil, bylo to tak spontánní a srdečné, že se dívce zatajil dech a vše v ní jakoby utichlo a zastavilo se. Pak už jen sledovala muže, který se zády k ní vzdaloval … jakoby to vše byl jen výjev z nějaké pohádky s podivným začátkem, ale za to s dobrým koncem.
