Ten den se rozhodne vypravit na kole na vrchol nejvyššího kopce v okolí. Stoupání do vrchu ho nějak vzrušuje. Je to pro něj adrenalin, cítí se při tom trochu víc mužně, ale také ho to dokáže nabíjet, když je tedy zrovna ve formě.
Vrchol toho kopce vidí i z okna svého bytu. A na něm vysílač a rozhlednu. Jede sám. Je to jiné. Nemusí se na nikoho ohlížet. Jede si svým tempem, když chce, zastaví, rozhlédne se. Když chce jet po polní cestě a ne po asfaltce, neptá se, prostě si to razí kudy ho napadne. Má to svůj půvab a zdá se, že je to i součást toho, kam směřuje a co musí nějak dát, pakliže nemá neustále být ve vleku vzpomínek. Váží si jich, ale nechce se stát jejich otrokem. Z minulosti nevyroste, ta sama o sobě není vždy dobrým společníkem. Tím je někdy lepší přítomná chvíle. Jako zrovna teď. Z obou stran míjí vesnická stavení s půvabem historie. Někde jakoby se čas zastavil, jakoby něco ještě zůstalo mimo „systém.“ Stranou tlaku, který na nás vytváří a my pak měníme i to kolem sebe ne vždy optimálním způsobem.
Na poli je již obili poseté. Zastaví a sleduje, jak stočené svazky nakládají na vlečku taženou za traktorem. Svítí slunce. Celé to posečené pole jakoby bylo zlaté … Sedí pod stromem a upíjí vodu, kterou si vzal sebou. Za ním je louka plná kytek. Natáhne se na záda a dívá se do modrého nebe. Je v klidu a v pohodě. Vzdálený na chvíli všedním starostem. Záhy sedne na kolo a jede dál vytčeným směrem. V jedné chvíli ho přemůže smutek. Trochu se lekne, ne moc ale přece. Najednou by za svými zády rád někoho měl. Dívku, s níž by si mohl na tom kole třeba popovídat a někde na louce s ní ležet a v pauze odpočívat, sdílet … . Chce být sám nebo s dívkou a ženou v jedné osobě? Té samoty je na něj někdy příliš. I toho ticha, které dokáže ubíjet.
Stoupá strmě vzhůru. Pravidelně dýchá, zdá se, že ten kopec zvládne a že to pro něj nebude ani extrémní zátěž. Přece jen začal jezdit více pravidelně a nyní se dostavuje sladká odměna. Trochu mu vezme vítr z plachet starší pán, který ho předjede na elektro kole. Šlape se mu lehce a každým záběrem se ten člověk vzdaluje. No do háje, poví si tiše, snaží se přidat, ale více nemůže. Opře se do něj navíc ostré slunce, v nohou začíná cítit bolest, ale bojuje, vciťuje se do kluka, kterým byl a který někdy až úporně dokázal víc, než by si kdo myslel. Zabejčil se a ejhle. Byl první v cílové rovince. Třeba coby běžec na patnáctistovce.
Je kilák pod vrcholem. Stoupání je strmější, ale nějak jde šlapání paradoxně snáze. Čím větší odpor kopec klade, tím více se cítí uspokojen. Nemá prostor na nic jiného myslet. Na to co podělal, co by chtěl, co ho štve a s čím nehne, co ho žere a nejraději by kvůli tomu křičel.
Ještě dá pár ostrých zatáček /být pod ním moře, bylo by to dokonalé/, a ocitne se nahoře. Na horizontu Českého ráje, na vrcholu kopce, který se jmenuje Kozákov. Sesedne z kola, narovná se, rozhlédne se po krajině, výhled až na samé vrcholky Krkonoš. To je jeho domov. Asi by dokázal žít jinde, ale v daný moment o tom neuvažuje.
Objedná si záhy limo a párek. Napíše sms své tetě, pozdravení z vrcholu kopce. Komu ještě může, bratrovi, kamarádovi, spolužačce, bývalému kolegovi z práce, moc těch lidiček není a říká si, proč to tak je. Někdy ho to mrzí a jindy to přijímá s nadhledem. Už ví, že někdy stačí i jeden člověk, aby se cítil lépe.
Jakmile si odpočine, spustí se z kopce. Jede opatrně. Z hlavní silnice pak sjede do vyježděné koleje na louce. Ukázal mu tu cestu bratranec, s nímž nedávno na ten kopec také vyjížděl. Zkratka ale hlavně přítulná krajina s nečekaným rázem. V její jedné kotlině zastaví, podívá se znovu k obloze, dýchá, dívá se a prožívá krásu přítomné chvíle, kterou mu nikdy nikdo nevezme. O samotě stranou všeho a ode všech.
