Poslední rodinná dovolená

Už od jeho tří let tam jezdili rok co rok. Vždy na stejné místo a ve stejnou dobu. Makarská riviéra v Chorvatsku prvních čtrnáct dní v měsíci červenci. Pamatuje si horké slunce, specifickou vůni tamního přímořského vzduchu, zvuky  

cikád, chuť sladkých broskví, vyprahlou půdu, štěbetání trhovců, šumění moře … je toho moc co si vybavuje a na co, jak dobře ví, nikdy nezapomene. 
Byly to společné rodinné dovolené – on, jeho bratr, jeho matka a jeho otec. Ti tři tvořili kruh jeho nejužší rodiny. S nimi žil v jednom vcelku bezvýznamném městě uprostřed Evropy, v zemi, kde není moře a kde, jak slýchal, nebyla tou dobou ani svoboda ani jiné vymoženosti západní civilizace, o nichž toho ale tenkrát moc nevěděl. Jen pár detailů. Znal třeba trenýrky značky Adidas. Ty měl! Otec mu je odkudsi přivezl, stejně jako džíny, pravé levisky! Kluci tenkrát valili oči, když v nich poprvé přišel do třídy. Stejně jako když přišel v nefalšované khaki soupravě, kterou mu otec dotáhl až z Indie. Soudružkám učitelkám ty vymoženosti ale nešly moc pod vousy, a když jednou přišel na tělocvik v tričku s americkou vlajkou, vnímaly to jako provokaci. Hned ho musel svléknout a jít s levicově smýšlející tělocvikářkou za matkou do kabinetu /učila bohužel na téže škole, kterou on svého času navštěvoval/, aby si vyslechl, jak matce ta dvoumetrová čůza vykládá o amerických imperialistech, kteří zavšivují zeměkouli nechutnými pravicovými idejemi. A máma jen stála a tiše  poslouchala neschopná jakéhokoliv vzdoru. Nejradši by sám té ženské jednu fláknul, ale na něco takového neměl dost odvahy. Zato měl dost rozumu na to, aby věděl, jak by to nejen sobě ale i matce zavařil. Dej si na ni pozor, je nebezpečná, říkala mu kolikrát matka na její adresu. Až zpětně po letech si to uvědomil, co by mohla ... kdyby chtěla. Naštěstí se tak nestalo, naštěstí se neměla k tomu, obvinit jejich rodinu třeba z velezrady za propagaci úhlavního mocenského nepřítele, a tak dál mohli jezdit k moři s devizovým příslibem přes Maďarsko a pak dál do tehdy ještě jednotné Jugoslávie. 
Měl to tam rád a vždycky se tam těšil. Na moře, na to hlavně. A na procházky po plážích a na lovení mořských ježků a na projížďku lodí k nedalekým ostrovům, a na zmrzlinu, která nikde jinde nebyla tak dobrá jako tam. Přátelil se s kluky, kteří nikdy u moře nebyli a museli si vystačit s jeho vyprávěním nebo s dostupnými bijáky v tehdejší ČSSR – Československé socialistické republice. Ani ho nenapadlo, že v tom přídomku socialistické může být zakopaný pes, proč někteří k moři mohou a jiní ne. Matka mu třeba řekla, že na to všichni nemají peníze, jet k moři, nebo že prostě raději jezdí jinam, třeba do hor, ale cítil v tom faleš, díl tajemství, díl něčeho, o čem matka mluvit nechtěla, protože se bála. Stejně jako otec se bál. Tomu bys nerozuměl, byla jediná otcova odpověď, když se chtěl jeho syn dopídit pravdy. Pravdy o tom, že devizový příslib nebyl pro každého, že ten si musel každý zasloužit, jak záhy zjistil, když dospěl a když se už mohlo bez obav mluvit o všem, protože se změnily poměry. Jako se změnil jeho otec. Z levičáka se stal pravičák. Z ředitele státního podniku se stal majitel firmy s. r. o. A z respektovaného kádru strany nadšený obhájce svobody slova a demokratických principů. Matka zůstala, jaká byla. I jeho bratr zůstal, jaký byl. Ale třeba soudružka tělocvikářka už byla jen paní tělocvikářka, a pak už ani to ne, protože ji jednoho dne nový ředitel vyhodil. /Asi že už byla stará a neměla tak rychlé běhy, jak by se na tělocvikářku v nových poměrech slušelo/.

Psal se rok 1990. Bylo léto a několik měsíců po státním převratu. Komunismus definitivně padl /alespoň si to všichni mysleli/ a začínala éra nastupivší demokracie a nových /respektive staronových/ demokratů. Éra svobody! A tehdy naposled vyrazil s matkou, s otcem a s bratrem do Jugoslávie. S tím rozdílem, že nepotřebovali žádný devizový příslib ani jiný štempl od kádrováků, že nemuseli jet oklikou přes Maďarsko, ale rovnou si to mohli razit přes imperialistické Rakousko. Nikdy nezapomene, když uviděl poprvé Vídeň. První velkoměsto tzv. za oponou, které kdy spatřil. Všude bylo čisto, domy barevné, velké a srozumitelně uspořádané. Doslova to tam na něj „zavonělo,“ jakoby svoboda mohla vonět. Ale to voněla ta všudypřítomná jinakost, ten kolorit světa, o němž toho ve svých jinošských letech ještě moc nevěděl. 
Jemu bylo dvanáct, bratrovi o čtyři roky více. Už věděl, že nic není napořád, ani on, ani matka. ani otec, ani bratr. I ta dovolená u moře jednou skončí. Jednou v noci, když na to myslel, se rozplakal. Maminka se ptala, proč brečí, myslela si, že ho něco bolí, ale ho nebolelo dočista nic. Měl strach! Hrozný strach! Matka si ho tenkrát přivinula k sobě, jemně ho políbila a řekla – „Nic se neboj, jsem u tebe, vždycky budu!“ Jako by mu vyčetla z úst, na co se chtěl zeptat, o čem se chtěl ujistit … že nikdy nezůstane sám. Proč mu ale lže? Proč říká, co není pravda? Proč slibuje něco, co nemůže při nejlepší vůli splnit? Už přece není malý. Nepřál si, aby ho matka obelhávala, aby ho konejšila ve jménu lásky ani ničeho jiného. Chtěl slyšet pravdu, syrovou a krutou, aby mohl ještě víc brečet, ještě víc se bát, ještě víc čelit strachu, který ho tu noc zachvátil.
Otec jako obvykle celou dovolenou proležel na pláži, opaloval se nebo spal. A mezitím hodně jedl a pil a klábosil s místními starousedlíky za ta léta vcelku vybroušenou chorvatštinou. 
Jednou večer přistihl matku plakat na zápraží apartmánu, kde byli ubytovaní. Byla to poslední noc před návratem domů. Přisedl si k ní a matka si ho k sobě přivinula. 
- Proč brečíš?, zeptal se. 
- Já nebrečím. 
- Brečíš, opáčil a utřel matce slzu z její tváře. 
- Chtěla bych ti něco říct. 
- Co? 
- Tvůj bratr to už ví. 
- Co ví? 
- Si už velký, měl bys to pochopit. 
- Co bych měl pochopit? 
- Že se s tvým tátou … už nám to neklape, to přece víš. 
- Vím a co? 
- Chci se s ním rozvést, vlastně jsem už podala žádost. 
- Žádost o co. 
- O rozvod! Už nebudeme spolu! 
Mlčel a ničemu nerozuměl. Jakoby na něj ušil někdo boudu. Jeho vlastní matka! Jeho vlastní otec! Nemohl tomu uvěřit! Nechtěl! Bál se připustit si, že se to stane! Otec na jedné straně, matka na druhé a on mezi tím! Jeho kamarád to tak měl. Skončil za rok v lapáku. Kde skončí on? Třeba v blázinci, pomyslel si. 
- Otec už mě nemiluje, a to já s ním nemůžu žít … a ani nechci. /Překvapilo ho, jak rezolutně to řekla. Jakoby smířená se vším. I s osudem opuštěné matky dvou dětí/. 
- A koho miluje? 
- Jinou ženu, kterou neznáš. 
- Co je zač? /Chtěl to vědět, aby jí třeba zakroutil krkem/. 
- Na tom nezáleží. 
- Mně ano! 
- Ale já o ní teď nechci mluvit. Chci být sama! 
Vstal a nechal matku sedět na zápraží s výhledem na moře. Měl vztek, nikdy dřív neměl takový vztek. Samozřejmě věděl, že mezi mámou a tátou není všechno v pořádku. Kolikrát se hádali a on stál za dveřmi svého pokoje a všechno slyšel. Máma mu říkala, že dospělí se holt někdy hádaj, ať si s tím nedělá starosti. A táta mu říkal, že s ženskejma to bez hádání nejde, že se na všechno dívají jinak. Tak se s tím po čase smířil, a když k nějaké další hádce mezi nimi došlo, strčil hlavu pod polštář. A byl klid! 
Pár dní po návratu z dovolené se jeho rodiče skutečně rozvedli. Otec se odstěhoval, on a bratr zůstali s matkou. Otec mu vše věcně vysvětlil. S matkou si už nerozumí! Potřebuje změnu! Potřebuje klid a zázemí! „Di do prdele!“ zaznělo z jeho úst v odpověď otci a nato schytal pár facek. V tu chvíli věděl, že ho několik dalších let nebude chtít vidět.
- K moři se od té doby dlouho nepodíval. Svět zešedivěl. A on dospěl.

Poprvé publikováno v Pozitivních novinách 07. 10. 2007