Víkendová akce

6. 10. 2017 8:39:17
Po nettu si z domova objednal penzion na dva dny, sbalil si svých pár věcí, naložil nové kolo do auta a vyrazil. Potřeboval na chvíli někam zmizet, být ode všeho pryč. Začínal mít pocit, že se v tom a onom plácá a že neví, jak...

to řešit. Necítil se zkrátka dobře a potřeboval klid.

Sešněrovaný sám sebou, tím, co si druzí o něm povídají a jak na něho nahlížejí ... do toho despotický otec ... ten mu dokáže někdy zvednout mandle taky, ale to by nebylo to nejhorší. Na tom je těžké to, jak dokáže tnout někam, kde to nečeká, kde na to není připravený. Už to nechce dovolit. Chce být dospělý. V rámci možností být sám se sebou spokojený a vést život dle svého a ne dle toho, jak si druzí přejí. Dost! Už toho všeho bylo do háje dost! Štve ho spousta věcí. Všichni ti rádoby moudří, kteří kecají do všeho a ničemu pořádně nerozumí. Toho má po krk nejvíc!

Nastartoval vůz a se smýknutím pneumatik svištěl pryč. Stačila chvíle a zase se cítil o kus líp. Možná útěk, možná ta nejrozumnější věc, kterou mohl uskutečnit. Konec léta, začal podzim, listí se zabarvuje, je chladněji ... mží, jemu to nevadí, naopak to nějak lahodí jeho melancholické duši.

Je natěšený, až se uprostřed hor opře do pedálů a bude si jezdit, kde se mu zlíbí. Nebude muset brát chvíli na nikoho ohledy. Když bude chtít zastavit a lehnout si do trávy, udělá to a nebude nic řešit. Leda tak žmoulat osten trávy jako kdysi, když byl kluk se vším všudy. To býval ještě šťastný a spokojený. Měl se rád a tím i lidi a vše ostatní. Teď jakoby se to znovu učil, vylézá z ulity a hledá své místo na slunci.

Zastaví u jedné pumpy, dotaknuje benzin a koupí si z automatu bílou kávu. Je k jeho překvapení vynikající. Sedí na lavičce a dívá se do okolí. Je mu dobře, jak je vzdálený, že ho nikdo neprudí a především že není svázaný strachem a svým vlastním myšlením.

Záhy si to razí dál po silnici druhé třídy. Paráda, žije, vidí, mít kabriolet tak se při jízdě postaví s rukama vztaženými k nebi. Mohl sedět doma na židli, trápit se tím či oním, místo toho je teď a tady! Zmizet pryč se jevilo pro tu chvíli jako správné rozhodnutí. I to nikomu nic neříct. Je svým pánem, zpovídat se už nikomu nemusí.

Sto kiláku je rázem pryč. V půli cesty si dá další pauzu .... uprostřed polí, kde nic tu nic, jen volná krajina a nad ní natažené dráty elektrického vedení. Chce se do té krajiny rozběhnout a jen tak se v ní vyválet. Ne doopravdy ale tak jako celkově se v ní vymáchat jako v moři, které miluje a když může, tu a tam k němu zajede. Kdo ví kdy zase ... už to neřeší, neplánuje, dělá to, co zrovna chce. Otec mu to vyčítá, má ho za pitomce druhé kategorie. I to se někdy stane a smířit se s tím není vždy jednoduché. Protože i on chtěl pro otce někým být, ale to nejde, vše je vyvrácené z kořenů a on už nemá sílu se k tomu či onomu vracet. Musí se přes to přenést, nenechat se tím srazit na zem. To ne! To by nebylo dobře. Rozpřáhne ruce, udělá si pár tanečních piruet a jede ... blíží se poledne. Spustí se drobný déšť, voda se leskne na vozovce ... poetický obrázek světa jakoby mimoděk.

Ani se nenaděje a je na místě daleko od civilizace. Působí to stejně dobře, jako na fotce. Vezme bágl a jde se ubytovat.

„Pokoj máte připravený, pane,“ řekne mu příjemná recepční. V očích i v hlase díl nestrojené laskavosti.

„Děkuji velmi.“

Vyšlápne si to po schodech a záhy otevře dveře ubikace. Poprvé takhle někde ... sám za sebe. Sedne si na postel a dívá se do holé zdi. Dolehne na něj ticho a s ním i divná tiseň. Nikde nikdo. Nemá s kým pohovořit. Daň za svobodu? Zdá se. Začne vybalovat věci a skládat je do skříně. Mohl by vše nechat v tašce, ale nechce. Někdy to odbyde, někdy se chová nedůsledně ... a ejhle, sešup z kopce a pád na zem, po němž je víc než jen boule na čele.

Dostaví se hlad, tak si to zamíří rovnou do restaurace ve spodním patře. Dá si těstoviny, salát s rybou a víno. Pak se v pokoji na moment natáhne, na hoďku usne a ve tři sedí na kole připravený obrazit okolí. Aniž by to bylo znát navenek, hledá to své a sám sebe. Teď to začíná být autentická hra se životem, s tím co je a co dokáže ... je to na něm! Teď rozhodně chce ujet pár kiláku na kole a zmáknout pak i nějaký nejvyšší strmý kopec. Rád jezdí do vrchu, raději než potom z kopce. Šlape v předklonu, soustředí se a na nic jiného nemyslí než na to, aby měl pravidelný dech. Krajina kolem je jeden velký třesk, malebná, jiná než kterou zná u sebe, kde je doma a kde jako kluk vnímal, že mu patří svět. Iluze, ale báječná jak by ne. Všichni ji potřebujeme ... na vteřinu, na dvě a cítit se při tom radostně, krásně ve spojení s vesmírem.

Na penzion se vrátí pozdě večer. Je zpocený, ale spokojený. Přivítá ho s úsměvem recepční, skoro jakoby si s ním dala říct, ale třeba si jen něco namlouvá. Každopádně hezké je to v tom, že tomu sám pro tu chvíli věří, že proč ne, užili by si a pak deja vu adije, chvíli by letěli ... chvíli by byli spojeni vedle sebe, drželi se za ruce, měli by se ... ale on to nechce. Vnímá, že si potřebuje prožít ten daný večer o samotě, třeba tuší, už když jde po schodech, že bude brečet do polštáře, že bude křičet a prát se ... s tím co je uvnitř schované a před čím nikam neuteče, i kdyby jel na druhý konec zeměkoule. Musí to dát, nevyhne se a pak teprve bude třeba lépe.

Na pokoji se osprchuje, koukne na sebe do zrcadla, stojí rovně. Řekne si pár vět sám pro sebe a pak zamíří rovnou do postele. Leží na zádech. Vnímá ticho, jakoby bylo všudypřítomné. Pozoruje stíny na stropě a pak se dostaví i ty, o nichž by si přál nevědět. Ozývají se ... cinkají na dveře ... jsou zde. Slzy se derou do očí a on nemá kam utéct. Teď je to jen na něm. Vydržet do východu slunce, do ranního kafe ... už jen jeho vůně v něm vyvolává hezké emoce, takové, které potřebuje a bez nichž by byl ztracen v šedi ulic a měst, kde zabloudí i s turistickými značkami po ruce.

Když už nemůže, vstane a z baru v lednici si dá panáka skotské. S druhým pak sedí v křesle a dívá se oknem ven smerem k obloze. Vzpomíná a ptá se sám sebe co dále, co bude, kam směřuje ... no houby tohle všechno! Ať raději žije, nezavírá se, ono to nějak dopadne. Závidí lehkost, s níž se někdo pohybuje, s niž někdo umí dát najevo - tady jsem a polibte mi všichni prdel, berte nebo jděte do háje! Takové típky skrytě obdivuje. Típky, co si váží sami sebe i v roztrhaných kalhotech.

První noc o samotě v cizím místě od chvíle, kdy mu odešel ten nejdůležitější člověk na světě. Teď teprve ví, jaké to je, zraje nebo padá na zem? Zdá se, že obojí, že jedno nevylučuje druhé, že to jde spíše ruku v ruce. Tak tohle je ten život, tohle jsou ty barvy ovoce, které sklízíme. Jo, cítí to, tu bolest i tanec ... mít někoho, obejme ho a protančí se tmou až k rozbřesku. Místo toho se vrátí do postele a záhy usne. Sen žádný nepřijde. Probudí se ale čilý a s radostným pohledem do nového dne.

Po snídani vyrazí na kole na nejvyšší kopec. Strmé stoupání v jednom zátahu zvládne. Už jen pro tohle stálo za to zmizet. Někdy mu z té samoty a ticha hrabe, ale dává to posléze, stačí málo, milý usměv, pár slov s paní, která mu dá na vrcholu čaj s citrónem. Někoho mu připomene, ale nesmí a nebude si vše tak připouštět. Musí změnit strategii svých myšlenek. Zní to hloupě, možná pro leckoho i debilně, ale řešit to už nebude, ať si myslí každý co chce, on se nikomu také do ničeho s prominutím nesere.

„Máte vše?,“ přijde k němu paní, co to tam má na vrcholu kopce pod palcem.

„Skoro vše. Teda co je zrovna na prodej.“

„Jasně. A to říkáte střízlivej?“

„Spíš opilej tím vším tady kolem.“

„Ruma do toho čaje nechcete?“

„Díky, ale čeká mě sjezd z kopce a nerad bych skončil v pangejtě.“

„Chápu, tak si to užijte a mějte se dobře.“

„Vy také.“

Tím to celé uzavře a pak jede opatrně dolů. Má respekt. Boji se, ať někde nespadne. Vše klapne, celý den v přírodě sám se sebou a s tím co je vidět. I s tím co je tak říkajíc schované za rohem.

Další večer stráví povídáním u vína s dámou z recepce. Pozve ho a nebrání se. Užijí si to společně a je jim dobře a možná víc než to. Asi nezapomene ... . Ráno je mu krásně a cítí se při všem dospěle. Ale nejen navenek, celkově, jakoby doháněl zameškané, nevysvětluje, prostě jede ... někdy z kopce, někdy do kopce, tak jako na tom kole. A vybaví se mu pohled z vozu na mokrou vozovku po dešti, jak se asfalt leskne a nad ním se klene duha od slunce ... a není vidět konec, jen kus rovné země propojený v dálce s horizontem ... s nekonečnem.

Autor: Jan Jurek | pátek 6.10.2017 8:39 | karma článku: 7.95 | přečteno: 356x

Další články blogera

Jan Jurek

Pokec se spolužačkou

Rád sedává na lavičce při agua centru a sleduje lidi okolo. To místo mu dělá dobře. Není to tak vždy, ale někdy ano. A když má všeho dost, sebere se, sedne do auta a jede na to místo, kde má pár berliček, kterých se může chytnout.

3.1.2024 v 13:51 | Karma článku: 13.54 | Přečteno: 387 | Diskuse

Jan Jurek

Dokonalý manžel …

„Neexistuje! Nejsou takoví na skladě. Musíš se s tím, Ireno, smířit a brát to, co je. Taky už nejsi nejmladší.“ „Ale míry mám, Jitko, pořád ucházející.“ „To je dost pomíjivý a chlapi to vědí. V našem věku už také hledají jistoty.“

29.12.2023 v 12:16 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 539 | Diskuse

Jan Jurek

Nevlastní syn

„To dítě není tvoje.“ „Čí tedy?“ „Tvého kamaráda z vejšky. Zbouchnul mě jeden večer po akci. Oba jsme byli opilí, sami dva na koleji.“ „Stačí! Do detailů jít nemusíš! Po pěti letech manželství mi tohle oznámíš a tváříš se jakoby nic

27.12.2023 v 12:50 | Karma článku: 22.97 | Přečteno: 787 | Diskuse

Jan Jurek

Terapeutická hodinka

„Po čem teď jdete, co je vašim cílem?“ „Nevím, ztratil jsem se. Nebo to vím, ale nedaří se.“ „Proč?“ „Něco dělám asi špatně.“ „Dáváte tomu dost?“ „Možná ne ve všem.“ „Tak musíte přidat. Zaměřit se na sebe a na to svoje a být i trochu..

26.12.2023 v 10:34 | Karma článku: 8.29 | Přečteno: 166 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 46 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.60 | Přečteno: 126 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.24 | Přečteno: 203 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 199 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 132 | Diskuse
Počet článků 199 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 458

Jsem původní profesí učitel. Příležitostně publikuji recenze v tištěných periodikách. Byl jsem třikrát oceněn v rámci celostátní scenáristické soutěže Filmové nadace Inogy Barrandov. Realizovaný celovečerní film dle mého scénáře Kluci z hor. Dále viz můj web www.jan-jurek.cz   

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...