První pomoc

Jen co si sedne k volnému stolu, přistoupí k němu slečna milého vzhledu. „Dáte si něco?“ „Asi jen kávu.“ „Stalo se vám něco?“ „Proč? Vypadám snad na to?“ „Trochu ano. Panáka byste si nedal?“ „Jsem tu vozem.“ "Rozchodíte ho. Zdejší hádám 

... nejste, aspoň si prohlédnete naše město.“

„A je tu něco, co by stálo za to vidět?“

„Pro vás? … Třeba kostel.“

„Putyka, kostel … dám to?“

„Určitě.“

„Tak vodku, ale něco lepšího.“

„Dvojitou?“

„Pro mě za mě. Stejně je to jedno.“

„Co?“

„Všechno.“

Slečna odejde a za chvíli je zpět s panákem vodky. Postaví ho před něj.

„Už jen dívat se na něj je docela rozkoš.“

„Alkoholik doufám nejste.“

„Hádám, že ne.“

„Tak to se mi ulevilo.“

„Proč? Co je vám po mě, co je vám vůbec po někom?“

Slečna si přisedne.

„Poskytuju vám tu první pomoc.“

„Důvod?“

„Přišel jste s takovou … noblesou. Nevtíráte se. Neděláte ze sebe najednou něco lepšího.“

„To se tu děje?“

„No jéje. Pořád, dnes a denně. A pak vyjdou, chlapi zlitý jak dělo, pochčijou zeď, někoho zjebou … mám toho dost!“

„Jak dlouho tu jste?“

„Druhej rok.“

„Baví vás to?“

„Ne, ale nemám moc na vybranou. Mám základku a pak hotovo.“

„Copak se stalo?“

„Nebavilo mě to. Problém s autoritou.“

„Chápu.“

„Máte hezký oči, víte to.“

Kopnul do sebe panáka vodky a utřel si slzu.

„Dlouho mi to nikdo neřekl. Vážím si toho.“

„Řekla bych, že i jiného.“

„Jak to myslíte?“

„Jak vás tak pozoruju. Život vás asi dost zkrouhnul.“

„To je pravda.“

„Asi máte i jiný žebříček hodnot.“

„No, možná, ale zase ne tak moc.“

„Co děláte?“

„Píšu, lelkuju, sportuju, pěstuju pěší turistiku, čtu, někdy sednu i na loď a pádluju po proudu …“

„Píšete co?“

„To co potřebuju, ale hlavně, no jak bych to řekl, žiju. Někdy líp někdy hůř. A dnes zrovna, no nemám moc náladu.“

„Zhoupne se to.“

„Ono se to už zhouplo.“

„Myslím na druhou stranu.“

„Už aby to bylo.“

Do putyky vstoupí další host. Slečna vstane a obslouží ho. On si vezme do ruky knížku, kterou má sebou. Slova a věty, jak to někdo umí skládat, jako leporelo, fascinuje ho to. Z rádia ale zaznívá zpráva, politické téma. Docela pomíjivé, ale vyřčené a prezentované tak, jako by s ním měla přijít zásadní dějinná událost. Nezajímá ho to. Zavolá si slečnu.

„Zaplatím a půjdu.“

„Proč?“

„Už jsem se tu naseděl dost.“

„Škoda, chtěla jsem s vámi něco probrat.“

„Se mnou? Tak fajn, pak ale vypněte to rádio.“

Slečna poslechne a vypne ho.

„Co vás rozrušilo?“

„Debilita a malost.“

„Čeho?“

„Politického života a dění okolo toho. Tak mluvte. Trápí vás něco?“

„Chtěla bych odtud zmizet. Vysává mě to.“

„Tak to udělejte. Najdete si jistě něco jiného.“

„Lepšího?“

„Hádám, že jo.“

„Nic neumím, jazyky mi nejdou, počítač umím leda tak zapnout, co se mnou?“

„Naproti v zahradnictví byla cedule, že shánějí někoho.“

„Jsem numero.“

„Zkuste to.“

„Tak jo. Zítra třeba … alespoň by to byla změna. Jen ráno vstát a jít sem … vytáčí mě to. Co to čtete?“

„To by vás nezajímalo.“

„Jasně, hloupá ženská, že jo.“

„Ne, mám za to, že jste chytrá až dost.“

Vstane. Dívají se chvíli na sebe. Něco je k sobě přitahuje. Asi podobný díl energie. Magnetická rezonance. Je to příjemné jako mrazení v zádech. Šelest duše, který není slyšet. Být mladší, pozval by ji třeba na rande a nabídl ji rovnou společný život. Ale je mu přes čtyřicet a jí hádá sotva pětadvacet. Jen s ní třeba strávit noc. Nebránil by se. A bylo by to bezpochyby hezké. Milovat se. Nemůže mít ale všechno.

V téže chvíli prožívá téměř totéž slečna. Proč utíká? Byla bych si s ním ještě ráda povídala. Byla bych ho možná i časem milovala. Tak ráda bych s ním … kolem krku bych mu nejraději skočila. To se mi snad ještě nestalo.

Jenže představy o tom či onom přeruší pak věta z úst muže, který nemá den. Je unaven, trochu ho přemohla vlastní slabost. Něco v něm, co mu brání učinit zásadní krok. Bojí se vstoupit na tenký led. Tak žije tu více tu méně singl a pozoruje, dokud může, dokud toho nemá dost, dokud třeba nechytne druhý dech a on s tahem na branku zabrousí do neznámých vod bez ohledu na riziko. Strach je paralýza duše. Paralýza všeho. Ví to. Ale je už v něčem příliš daleko a v jiném zase příliš blízko. Jakoby stoupal na vrchol něčeho, kde neví, co bude vidět, ale tuší, že to třeba bude stát za to. Pro něj a možná i pro někoho dalšího.

„Díky za společnost. A za první pomoc!,“ poví slečně.

„Rádo se stalo.“

Odejde a míří si to rovnou ke svému vozu. Pak si uvědomí, že měl tu vodku a ke všemu dvojitou. Tak to vezme na náměstí směr kostel, jak mu bylo dívkou doporučeno. Je otevřený a vstoupí dovnitř. Sedne si do lavice. Je tam jedna stará paní. Jinak nikdo. Dívá se před sebe. Vnímá ticho a vůni prostoru. Svět a jeho koloběh je na chvíli mimo. Oči se mu zalesknou ani neví proč. Vliv vzpomínek a dalšího. Ani k tomu není třeba slov. Není to tak dávno, co padl na dno. Ale vstal, nějak se sesbíral ze všeho. Už dokáže vnímat i radost. Váží si toho a děkuje za to. Není to tak málo. Vlastně je to víc než dost.

… …

Po roce zavítá do města znovu. Slečnu potká za pultem v zahradnictví. Vybere si pár kytek do truhlíku na balkón. Nepamatuje si ho. On jí ale ano.