Posečkání v aleji

Všiml si jich, když byl na in line bruslích. Seděli tam vedle sebe na lavičce, drželi se za ruku a jen tak v tichosti pozorovali svět a lidi kolem sebe. Šel z nich klid a tichá nevyslovená radost, že jsou spolu. Je to lipová alej 

... na kraji města, kam chodí místní se jen tak projít nebo si i zasportovat. On tam byl právě na in line bruslích. Vnímal bolest nepoužívaných svalů, bolely ho i kotníky, ale jinak se cítil při té aktivitě spokojený. Nástup podzimu dával tušit ochlazení a tím spíš ho mile překvapilo, že tam někdo jen tak dokáže sedět, dívat se a místo aby byli v teple pod dekou schovaní u krbu nebo doma u televize, vypravili se ven, vstříc světu, vstříc přírodě. Záviděl jim. Ale taky jim to přál. Být malíř, tak by je namaloval. Být fotograf, tak by je vyfotil, aby zaznamenal ten tichý nenápadný akt lásky, který z nich vyzařoval. Celý ten prostor se díky nim alespoň pro něj naplnil něčím, že tam chtěl zůstat. Cítil díl bezpečí, cítil, že je někde, kde se mu nemůže nic stát, kde nepropadne úzkosti, kde načerpá sílu, kterou bude potřebovat.

V jedné chvíli se vyčerpaný posadil na volnou lavičku vedle nich. Představoval si, že k nim patří, že mu všichni neodešli a on tam je s nimi, aby ho pozorovali, aby mu fandili, aby sdílel ten den s nimi. Navozoval si ten pocit z vlastní úzkostné samoty, se kterou se někdy probouzí. V tichu své místnosti, svého bytu na malém sídlišti.

„Jak vám to jde?,“ zeptal se ho z ničeho nic pán, kterého před tím vedle své ženy pozoroval.

„No stojím na tom po více než roce. Bolí mě z toho celý tělo, ale to člověku neuškodí, trochu ze sebe něco vydolovat.“

„Jen to nepřežeňte! Dělat vše jen pro dobrý pocit! Žádné závodění není potřeba,“ řekla paní a zapojila se taky do řeči.

„Já na závodění moc nejsem. Raději se kochám a užívám si pohyb.“

„To dobře děláte. Byl bych to taky hned zkusil, ale to víte, už musím být opatrný a jsem vděčný i za bezbolestnou chůzi s mou paní.“

„A není vám tady zima?,“ zeptal se a díval se na ně, jak se k sobě tulí a špičky nosu jim zčervenaly a tváře taky.

„Něco vydržíme a nás hřeje to naše co máme a co je mezi nebem a zemí, víte.“

„Ale jdi ty filozofe! To on takhle někdy mudruje, nezlobte se,“ napomenula ho paní, ale pán z toho měl legraci. Byl v pohodě a myslel si svoje. Evidentně nad věcí a zvyklý na napomínání.

„Vy byste tu měl být taky s nějakou slečnou, přítelkyní. Víc byste si to užil, pak byste si s ní dal teplý čaj, no a potom šup na věc, skočili byste spolu do peřiny, pustili si film, trochu se pomilovali …“

„Mlč ty!“

„No co, je to dospělý chlap, o tom přece život je, užít si taky. My jsme dokud byla chuť a síla a dokud jsme mohli …“

„Já tě fakt praštím. Co si o nás ten pán pomyslí.“

„Že jsme normální lidi a že se máme rádi. A že jsme taky byli mladí a proto taky máme dvě děti, které jsme snad i dobře vychovali.“

„Ale žijí na opačném konci Evropy, tak se s nimi moc nevídáme. Ale voláme si, víme o sobě, jenže to víte, fyzický kontakt to nenahradí.“

„Člověk to musí brát tak jak to je. Provdali se nám holky jedna jako druhá za Evropany z jiného koutu světa. Co naděláme a držet je při sobě řetězem? Ne, ne, to by nebylo správné pro nás ani pro ně.“

„Už jsme si tak nějak zvykli, že i vnoučata vídáme minimálně.“

„O to více si ale užíváme sebe navzájem.“

„Je to na vás vidět. Přeju vám to i závidím. Dnes je to skoro vzácnost to slyšet a že se za to někdo nestydí.“

„Proč by? Je to lidská přirozenost chtít s někým být, pro někoho nebo pro něco žít. Mít ten život něčím a někým druhým naplněný. Je to něco za něco, všechno má dvě strany, že jo, mámo …“

„Ještě mi tak řekni, a fakt se neudržím, Pepo!“

„No vidíte, sranda musí být. Ale víte co, ruku na mě za těch čtyřicet let nevztáhla ani jednou.“

„Co není může být. Kdo ví, jestli to nebyla totiž chyba. Podívejte se na něho!“

„Sluší mu to, muž zralý jak víno.“

„Tedy dík, to mě potěšilo.“

„Aby ne, však je o něj dobře postaráno. Každý den má navaříno, uklizeno, vypráno, vyžehleno.“

„A ty nakoupeno, opraveno, finančně zajištěno to či ono … no musí to ladit, mladý pane. Doplnit to, co je ve vašich rukou a dávat ze sebe, co dokážete a co je vaše přirozenost. Že jo, milá ženo.“

„Ale jo, to on se o mě stará taky, vím, že by pro mě udělal všechno.“

Podívali se na sebe, zářily jim oči a jen tak se políbili. Byl to spontánní akt toho něčeho hezkého mezi nimi, co ani za ta léta nevyprchalo.

Rozhodl se vstát a rozloučit. Ale nevěděl hned co říct a jak to setkání s nimi ukončit, aby z toho měl dobrý pocit, aby neudělal kaňku za tím vším.

„Těšilo mě tu s vámi chvíli pobýt. Třeba se tu zase někdy potkáme, asi sem začnu jezdit na in liny častěji.“ 

„Minimálně než zasněží, ale ony už ty zimy nejsou co bývaly,“ poví pán vedle své paní a pohladí ji při tom jen tak hřbet ruky.

„A nejlépe se tu ukažte ve dvou, zkuste to a nebojte se toho. Vidím to na vás, jste zatažený do sebe, máte strach z kde čeho, chápu to, věřte mi, moc dobře to chápu, asi vás něco hodně zkrouhlo, ale hoďte to za hlavu. Stojí to za to.“

Kde se v pánovi bralo vědomí těch věcí, o kterých on sám neřekl ani slovo. Je snad kouzelný dědeček, který vidí do duše lidí, nebo to z něj vyzařuje a prostě poznal, jak se věci mají. Nebo je to jeho zkušenost, čich na lidi, jeho míra empatie, díl senzitivity, schopnosti naladit se na vlnu i docela cizích lidí?

Pán se na něj pak jen usmál, jako že ví a netřeba znát odpověď na všechno. Objal kolem ramen svou ženu, pohledem se rozloučili a on jel záhy po asfaltu směrem ke svému zaparkovanému autu. Viděl tam prima hezkou slečnu, vůz měla zaparkovaný od něj pár metrů. Sledoval ji, líbila se mu, ale na nic se v ten moment nezmohl. Aby ji oslovil, aby ji pozval na kávu, aby pak večer spolu strávili u filmu … to už byla fuč. Koukl alespoň na poznávací značku jejího vozu, které se mu vzdalovalo po silnici směrem k železničnímu přejezdu. 

Autor: Jan Jurek | sobota 28.11.2020 5:29 | karma článku: 15,82 | přečteno: 223x
  • Další články autora

Jan Jurek

Pokec se spolužačkou

Rád sedává na lavičce při agua centru a sleduje lidi okolo. To místo mu dělá dobře. Není to tak vždy, ale někdy ano. A když má všeho dost, sebere se, sedne do auta a jede na to místo, kde má pár berliček, kterých se může chytnout.

3.1.2024 v 13:51 | Karma: 13,54 | Přečteno: 398x | Diskuse| Poezie a próza

Jan Jurek

Dokonalý manžel …

„Neexistuje! Nejsou takoví na skladě. Musíš se s tím, Ireno, smířit a brát to, co je. Taky už nejsi nejmladší.“ „Ale míry mám, Jitko, pořád ucházející.“ „To je dost pomíjivý a chlapi to vědí. V našem věku už také hledají jistoty.“

29.12.2023 v 12:16 | Karma: 14,33 | Přečteno: 549x | Diskuse| Poezie a próza

Jan Jurek

Nevlastní syn

„To dítě není tvoje.“ „Čí tedy?“ „Tvého kamaráda z vejšky. Zbouchnul mě jeden večer po akci. Oba jsme byli opilí, sami dva na koleji.“ „Stačí! Do detailů jít nemusíš! Po pěti letech manželství mi tohle oznámíš a tváříš se jakoby nic

27.12.2023 v 12:50 | Karma: 22,97 | Přečteno: 801x | Diskuse| Poezie a próza

Jan Jurek

Terapeutická hodinka

„Po čem teď jdete, co je vašim cílem?“ „Nevím, ztratil jsem se. Nebo to vím, ale nedaří se.“ „Proč?“ „Něco dělám asi špatně.“ „Dáváte tomu dost?“ „Možná ne ve všem.“ „Tak musíte přidat. Zaměřit se na sebe a na to svoje a být i trochu..

26.12.2023 v 10:34 | Karma: 8,73 | Přečteno: 178x | Diskuse| Poezie a próza

Jan Jurek

Výlet

Udělají si celodenní pěší špacír. Je to podzimní pošmourný den, ale oni mají chuť se vypravit někam, kde budou v přírodě a sami. Když vyjdou na první kopec, hned se obejmou. Užijí si tu blízkost a to něco, co jim dlouho scházelo.

23.12.2023 v 11:20 | Karma: 9,49 | Přečteno: 156x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný

18. dubna 2024

Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Soud potrestá brutální útok na dívku, bodnutá do krku skončila v pytli v lese

24. dubna 2024

Krajský soud v Plzni dnes vynese rozsudek nad devatenáctiletým Ukrajincem Viktorem Veselovským,...

Podezřelé nákupy zbraní se mají hlásit už od července, schvaluje vláda

24. dubna 2024  5:25

Prodejci mají mít už od července povinnost hlásit podezřelé nákupy zbraní. Počítá s tím novela...

Nenávist vůči Ukrajincům, segregace Romů. Amnesty International kritizuje Česko

24. dubna 2024  2:28

Ukrajinští uprchlíci se loni v Česku potýkali s nenávistnými projevy a diskriminací, pokračovala...

Místo do šrotu do opravny. Směrnice EU prodlouží záruku a zakážou „kazítka“

24. dubna 2024

Premium Do budoucna by měla být oprava rozbitých a porouchaných domácích spotřebičů jednodušší. A stejně...

  • Počet článků 199
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 468x
Jsem původní profesí učitel. Příležitostně publikuji recenze v tištěných periodikách. Byl jsem třikrát oceněn v rámci celostátní scenáristické soutěže Filmové nadace Inogy Barrandov. Realizovaný celovečerní film dle mého scénáře Kluci z hor. Dále viz můj web www.jan-jurek.cz