Zinscenované setkání

"Má rád svůj klid, má rád své pohodlí, má rád, když si rozhoduje sám o tom, kde a s kým chce být. Chce být pánem svého času, své svobody, kterou si hýčká a váží si ji, ale přece jen. Je to něčím vykoupený. V jeho blízkosti zkrátka

nikdo moc není. Je veskrze osamělý. Nemá partnerku a nemá ani děti."

„Kolik je mu?“

„Pětačtyřicet pryč.“

„A to se o to ani nepokusil.“

„Ale to jo, to on to zkusil, ale byly to propadáky.“

„Co se stalo?“

„Nešlo mu to. Jako vztahy, láska, soužití, tíha odpovědnosti, každodenní malichernosti, události. Nemohl psát, nemohl se soustředit. Musel řešit milión věcí, které ho někdy decimovaly.“

„Rozhodl se tedy s tím vším skončit.“

„Jo, vrátil se do své ulity. Do svého soukromí, kam téměř nikoho nepouští.“

„Vůbec nikoho?“

„Téměř nikoho, co vím. Už se bojí, už má pocit, že se vydal ze všech sil a že si šlápnutí vedle nemůže dovolit.“

„A je to tak i ve skutečnosti?“

„Kdo ví? Pravdou je, že když jsem ho viděl naposledy, byl docela zkrouhnutý, ale někdy působí jako někdo, kdo se pořád dokáže z něčeho těšit, má své záchytné body.“

„Jaké to jsou, co to je, co tím míníš?“

„Obyčejné věci. Příroda, filmy, knížky, psaní, výlety do neznáma anebo jen tak do okolí do míst, kde ví, že může být sám, lelkovat, stát na místě a cítit se nějak v bezpečí. Rád se dívá do oblohy, jako by tam hledal klid, usmíření, odpuštění.“

„To zní hezky.“

„On se rád dotýká věcí nehmotných, nových, čerstvých a na první pohled neviditelných.“

„Asi je dost zvláštní.“

„Je, někdy s ním není vůbec snadné vyjít, ale když má ty své světlé chvilky, tak by se pro druhé rozdal, záleží mu na tom, aby se lidi v jeho blízkosti cítili tak nějak hezky, aby nebyli v křeči. Má co říct, je dobré ho někdy poslouchat a ještě lepší je s ním být v tichosti.“

„O kom se to tu vlastně bavíme? Co je zač? Vážně jsem zvědavá.“

„O mém příteli, kterého jsem potkal asi před dvěma lety. Náhodou, pakliže tedy náhody existují. Seděl u stolu u kávy na terase asi jako je tato. Díval se jen tak před sebe a šel z něj takový klid, něco mi říkalo, to je někdo, koho musíš oslovit.“

„A?“

„No, lekl se. Bylo vidět, že jsem ho vyrušil. Ale dovolil mi si přisednout, jen byl zatažený do ulity a takový vystrašený.“

„Z čeho? Z tebe?“

„Nejspíš. Nebo z té situace, že k němu přišel někdo cizí.“

„Asi se mu to běžně nestávalo.“

„Rozhodně ne. Skoro bych řekl, že to se mnou bylo poprvé. Lidi ostatní ho přehlíželi, nevšímali si ho, jako by byl pro ně neviditelný. On si na to zvykl, připadal si nezajímavý, prostě týpek, který měl leccos za sebou a už se lidí lekal, nebo spíše toho, že by od něj někdo něco čekal a pak byl zklamaný.“

„A ty si při tom všem vážně myslíš, že je to dobrý nápad, aby se tu se mnou dnes setkal. S ženou, kterou nezná, aby s ní třeba navázal vztah? Přijde mi to … víš ty co, asi bych měla jít.“

„Ne, počkej! Dej mu šanci. A dej ji i sobě. Vážně jsem o tom přemýšlel. Mě prostě něco říká, že byste si vy dva mohli rozumět, že by to mezi vámi mohlo ladit, jiskřit, nevím, proč to tak je, jen mi, prosím, důvěřuj. Ano, jistá míra rizika tu je. Že se sebere a půjde pryč. Že mě bude nějaký čas nenávidět a nebude přijímat mé hovory. Že skončí naše přátelství.“

„Vidíš, a to do takového rizika chceš jít?“

„Protože mi na něm záleží. Protože mám pocit, že mu tím, že vás spolu seznámím, můžu pomoci.“

„Mi se to jeví, promiň, téměř úchylný. Být aktérkou takové hry … nezlob se, nechci být toho součástí!“

Ta žena vstala a byla hotova jít pryč. Ale v ten moment už stál muž, o němž byla celou dobu řeč, za jejími zády. Dívali se na sebe. Nic neříkali, jen stáli proti sobě jako dva dobří známí. Ta žena ani ten muž si to nedokázali vysvětlit. Magnetismus jim bránil se od sebe odpojit. A ten, co to celé spunktoval, jen v klidu seděl a pozoroval ty dvě před sebou stojící osoby a věděl, že se v ten moment děje něco, před čím jeho přítel utíkal a najednou měl nohy přikované k zemi a nedokázal se pohnout. Viděl zázrak lidské chemie, něco mezi nebem a zemí a odehrávalo se to v jeho režii přímo před jeho očima jako na divadelním jevisti. Mnul si v tichosti ruce, byl rád, že se nemýlil.

Oba se záhy posadili. Ani slovo si neřekli. Stále se na sebe dívali a celý svět kolem nich se zatáhl za oponu. Nebo oni se před ním schovali a nebyli pro něj k dosažení. Ten muž neměl oči pro nic a pro nikoho jiného než pro tu ženu, kterou viděl poprvé a seděla proti němu jako zjevení. S nohou přes nohu, s rovnými černými vlasy po ramena, s dlouhými pažemi i prsty, že by mohla být s klidem harfenistka. Vše se dělo samočinně, při tom se navenek nedělo zdánlivě vůbec nic. Kdepak. Režisér správně tušil, že tohle je něco výjimečného. Viděl pod pokličku, kde to vřelo, kde se právě odehrávala souhra emocí, přitažlivosti, touhy a lásky a všeho v ten jediný a tolik vzácný okamžik, že to směrem k němu vibrovalo a divil se, že se netřesou všechny stoly v okolí.

„Jsem rád, že si tady. Dovol, abych ti představil Alici, příteli z nejmilejších.“

Muž se na něj konečně podíval s nevyřčenou otázkou, co to jako má být. Vždyť se měli sejít jako obvykle sami dva a trochu poklábosit. Nic víc. Vrchní před něj postavil šálek kávy. Nasál její vůni. Jemně se šálku dotkl a pak se trochu napil.

„Možná bych se měl už vzdálit a nechat vás tady. Alice, to je ten, o němž jsem ti tu vyprávěl. Ale vidíš, ani jsem ti neřekl jeho jméno. Třeba se ti sám dokáže představit.“

S těmi slovy kopnul pod stolem svého přítele do nohy.

„Jsem Tom, těší mě.“

„Mě taky.“

„A ty mi teď jdi z očí. Pak si to vyříkáme.“

„Budu se těšit.“

Autor celé té hry vstal, poplácal svého přítele po ramenech a usmál se ještě na Alici. Byl hotov k odchodu, ale záhy se vrátil.

„A, málem bych zapomněl. Jízdenky do Paříže. Na příští víkend. Původně jsem je měl pro sebe a svou paní, takové malé milé překvapení, ale co bych neudělal pro vás, pro přítele. Snad se vám to bude oběma hodit. Berte to jako dárek pro začátek. Buďte zdrávi.“

Odcházel a slova svého přítele, počkej, co to má znamenat … , nechával s mávnutím ruky za svými zády. Naskočil do tramvaje a byl pryč.

U stolu mezi Alicí a Tomem nastalo mlčení a rozpaky. Nevěděli, co s nastalou situací, do které je jejich společný přítel vpravil se sobě vlastní přímočarostí.

„Tedy, s Liborem jsem zvyklý na leccos, ale tohle … asi mu budu muset dát pěstí.“

Podíval se s těmi slovy na Alici a bylo zjevné, že je to míněno v legraci. Alice ho učarovala, okouzlila, najednou ta žena byla někde, kam se rozhodl už nikoho nepustit. Během pár vteřin, bez jakékoliv možnosti kontroly se stalo něco, v co už nedoufal a čemu se i podvědomě bránil. Pak se lehce dotkl jízdenek, které tam Libor zanechal. Zvedl obočí, povolil si kravatu a rozepnul si horní knoflíček u košile. Usrkl trochu kávy. Alice ho jen v tichosti sledovala, pozorovala každý jeho pohyb. Bylo to pro ni jako blesk z čistého nebe. Co to je? Kde se tohle bere? Je to v něm, nebo jsou to erupce na slunci, nedokázala si to vysvětlit.

„Co říkáte? Pojedeme?“

Tomáš tu otázku vyslovil nesměle, nenásilně, hotov přijmout jakoukoliv odpověď. Ale bylo zřejmé, co si přeje slyšet. Alice ale dlouho neřekla nic. Dívali se na sebe jako dva spiklenci, jako dva pokeroví hráči, kteří čekají, jakou kartu kdo vyloží, jaké ta hra bude mít pokračování. Již bez jejího strůjce, ale už jen a pouze v jejich vlastní režii.

„Já bych jela ráda. Nebyla jsem ještě v Paříži.“

Alice to vyslovila potichu. Ne, že se bála, jen celá ta věc, vše co cítila, najednou si přišla křehká a bezbranná, jako malé dítě, které něco nebo někdo ovládá a ona tomu podléhá. Tak ráda by ho políbila, tak moc si to přála …

„Co je to ve vás?,“ zeptala se ho.

„Nevím, na co se ptáte.“

„Co je to ve vás, sakra, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Libor mi o vás něco řekl a já měla zato, že přijde někdo docela jiný, že se seberu a půjdu pryč. Řekněte mi o sobě něco vy, chci znát pravdu.“

Tom se jí podíval do očí a řekl jen to, co v daný moment cítil a co vyšlo na povrch.

„Pravda je ta, že vás miluji.“

… …

A tím celá ta hra končí. Rychlý spád, rychlý happy end, řeknete si. Do té Paříže spolu totiž opravdu odjeli. Strávili tam krásné dva dny i se tam spolu poprvé pomilovali. Za dva měsíce se Tomáš dozvěděl, že Alice čeká dítě a Tom byl rozhodnutý si ji vzít. Libor mu šel za svědka, ten který to celé zinscenoval a bez něhož by z toho, co se odehrálo, nebylo vůbec nic. Ano, tomu se říká přátelství. Libor byl na sebe skrytě pyšný. Mrzelo ho pouze, že to celé nenatočil. Mohl to být úžasný film.