Sedli si spolu u rybníka. Nic je nevyrušovalo. To měli rádi. Smět být spolu a nemuset řešit tisíc jiných věcí. V takové momenty si vždy uvědomili, že se rozhodli správně, když se z města před více než rokem odstěhovali na venkov.
Dlouho s tím otáleli. Nebyli si jistí. Přece jen město jim skýtalo výhody a život v něm měl také své benefity. Nešlo tedy o lehké rozhodnutí, ale nahrálo jim k tomu vícero věcí. Patrik již nechtěl pracovat v korporátu. Nechtěl se dřít od nevidím do nevidím, aby držel krok s ostatními. Jeho snem bylo vlastnit malou farmu. Být na dosah přírody. Mít více svého klidu a více svobody.
Jitka taky stála o změnu v práci. Učila na velké škole uprostřed stále se rozšiřující zástavby. Přestávalo ji to těšit. Cítila, že do té školy už nechce patřit. Navíc se jí zhoršovalo astma a doktoři si s tím příliš nevěděli rady. Dávali Jitce dvě možnosti. Buď užívat silné léky, nebo žít někde, kde je vzduch o něco zdravější.
Ten večer si oba pamatovali. Seděli ve svém pronajatém bytě, jehož nájem neustále rostl. Dívali se na televizi. Trochu se nudili. Pili víno a pak to Patrik z ničeho nic řekl.
„Jitko, pojďme to tu celé zabalit. Tebe to netěší v práci. Astma ti komplikuje život. Já toužím taky něco změnit. Tady platíme nehorázné prachy, ale nic nám tu nepatří. Máme nějaké úspory, rodiče mi nabídli taky nějaký díl pomoci. Kupme si něco na vesnici.“
Jitka zpočátku váhala. Bála se. Nebyla si docela jistá, jestli to chce. Navíc s tím městem byla srostlá. Měla v něm svá oblíbená místa. Přátele, s nimiž se vždy ráda vídala. Vše na dosah, její kavárna, její cukrárna, její in line dráha … mohla by pokračovat. Přesto po několika minutách Patrikovi na jeho návrh kývla. Prostě uvnitř sebe trochu zariskovala.
Pak už to šlo ráz na ráz. Patrikovi začala následující den běžet výpovědní lhůta. Jitka měla ve škole extempore s ředitelem, se kterým si stejně nikdy nerozuměla. Chtěl po ní, aby zůstala do konce školního roku, že odcházet od třídy v jeho polovině je nezodpovědné. Ona ale tak dlouho čekat nemínila. A taky se jí nezamlouvalo, že s ní někdo takovým způsobem manipuloval. Další dva měsíce tam musela nicméně zůstat.
Mezitím sháněli vhodnou nemovitost na venkově. Nakonec se rozhodli pro obec vzdálenou necelých padesát kilometrů od jejich rodného města. Pár stovek trvalých obyvatel, malebná náves, kostel, malý obchůdek, malá škola, hospoda třetí cenové, sportoviště, les a louky všude kolem.
Dům byl zralý na rekonstrukci, do které se Patrik pustil hned. Mnohé se musel naučit, s jiným jim pomohli místní odborníci. Něco zmodernizovali, něčemu nechali původní „restaurovaný“ ráz. Chtěli, aby to bylo především energeticky nenáročné a útulné. Postupně se z té nemovitosti stávalo to, co přesně chtěli. Jejich vlastním přičiněním, vlastním úsilím. To je asi těšilo nejvíc, ta míra nezávislosti. Žádné stavební firmy ani nákladné projekty nepotřebovali.
Jitka po půl roce na venkově otěhotněla. Co se peněz týče, měli jich sice výrazně méně, ale uskromnili se. Příroda kolem je vedla k pokoře a k větší sebereflexi. S pár lidmi v okolí nalezli společnou řeč. Patrik si našel i kámoše na pivo a na vyjížďky na kole. Koupili si čtyři ovce, králíky, slepice. Na dvoře jim lítala nejprve jedna kočka, teď mají kočky dvě. Snesou se i s jejich psem, který se k nim zatoulal a záhy se u nich zabydlel.
Patrik nahodil svým rybářským prutem návnadu a trpělivě čekal, zda se dostaví úlovek. Jitka v klidu seděla a pozorovala dění kolem. Bylo ještě léto, slunce hřálo, nikde nikdo. Jakoby tam bylo dost prostoru pro každého. Za měsíc měla termín porodu. Už věděla, že čekají holku, ale ještě se neshodli na jménu. Patrik neustále navrhoval něco z českého „archivu.“
„Co třeba Andula, Andulka?“
Patrik s tím z ničeho nic zase začal a pozoroval při tom splávek na hladině.
„Andulka zní fajn, ale Andula, to zní dost drsně, mi přijde.“
„My snad tu naši holku nepojmenujem.“
„Nemusíme přece kvaltovat.“
„Co když se to narodí dříve?“
„Zatím tomu nic nenasvědčuje. Podle doktora je všechno v pohodě.“
Ona se tedy někdy cítila dost utahaně. Poslední dny ji to těhotenství dávalo zabrat. Nevolnosti, oteklé nohy, naštěstí astma se příchodem na venkov značně zlepšilo.
„Já se ti tak těším, až budu táta. Nenecháme tu holku ale samotnou. Nechci, aby nám vyrůstala jako jedináček.“
„No jo, syn se ti na první dobrou nepovedl,“ řekla Jitka s úsměvem.
„Mně na tom tolik nesejde, Jitule. Ale syna bych samozřejmě chtěl. Tak třeba napodruhé nebo napotřetí to vyjde.“
Podívali se na sebe a políbili se. Oba se těšili, až se z nich stanou rodiče.
Patrikovi zabrala ryba. Vstal a začal jeho „souboj“ s úlovkem. Záhy byla ryba vidět na hladině.
„Páni, ten bude mít tak čtyři kila.“
Kapr se za chvíli plácal na břehu. Patrik se na něj díval a chtěl ho hned „zaříznout“ svým skládacím nožem.
„Co ho pustit? Já teď ryby stejně nemůžu ani vidět.“
Patrik pokrčil rameny, vzal rybu do ruky a pak ji dal zpátky do vody. Zase byla na svobodě. Jako oni dva na tom svém již oblíbeném venkově.
„Hele, už to mám! Co třeba jméno Maruška!“
Jitka mlčela. Nezavrhla to hned.
„Ještě to, Patriku, zvážíme. Ale nezní mi to špatně.“
Tak sláva, alespoň něco. Konečně. Vraceli se pak domů, sledovali okolní krajinu. Srostli s ní pomalu. Ale jedno v sobě nezapírali. Po tom rodném městě se jim přece jen tu a tam stýskalo.
