Daň za úspěch … za dospělost

„Chceš dělat kariéru, dobře, ale od té doby co šplháš nahoru, to mezi námi nefunguje. Změnil ses.“ „Co ti zase vadí? Že se chovám více sebevědomě, že nejsem tolik doma jako dříve, že mi o něco jde!“ „Nejsi to ty!“ „A kdo tedy jsem?“ 

„Na to si ty sám odpověz. Snad ti ještě zbyl nějaký díl sebereflexe.“

„Z čeho mě to obviňuješ?! Je to snad hřích, chtít někde uspět, posouvat se?!“

„Jde o to jakým směrem a jakým způsobem.“

„Nelíbí se mi, jakým se mnou mluvíš tónem! Dostal jsem se do vedení firmy, kde jsem před lety začínal na lince. Vystudoval jsem si večerně vysokou školu, snažím se … nosím domů více peněz, tak co je špatně?“

„Ty mě pořád nechápeš!“

„Asi ne. Čím více se snažím, tím více kritiky slyším. Fakt mi to už začíná lézt krkem!“

„Mně leze krkem spousta jiných věcí, o kterých raději nemluvím.“

„Tak mluv! Máme čas. Je sobota, myslel jsem, že si půjdu zaběhat. Chceš – li, můžu tady zůstat a budeme se babrat v tom, co jsem zač!“

„V ironii jsi byl vždycky třída. A to tvé běhání … proč si s ním tak najednou začal?“

„Přibírám, asi mi chybí testosteron.“

„Aha, tak proto jsme spolu téměř přestali spát. Možná tě už nepřitahuju? Nebo je v tom nějaká jiná ženská? Mužům ve tvém postavení jich musí hodně nadbíhat.“

„Konečně jsme doma!“  

Dívají se na sebe. Irena vůbec netuší, co běží Filipovi hlavou. Dokáže mít výraz pokerového hráče, zvlášť když jde o něco důležitého. Možná i proto vyšplhal tak vysoko.

„Jsem v jednom kuse v práci. Nevím, kam dřív skočit. Řeším milión problémů i tady. A ještě se mám obhajovat? Z čeho?!“

„Obhajovat se nemusíš. Stačí mi říct pravdu. Jsi s někým dalším?“

„Ne.“

„Můžu tomu věřit?“

„To je na tobě.“

„Jednou se to už stalo.“

„Před lety jsem ulít. Odmítám si znovu sypat popel na hlavu. Omluvil jsem se ti nejmíň stokrát. Teď už to dělat nemíním.“

Irena už toho má dost. Hádky nesvědčí nikomu a oni dva poslední dobou buď mlčí, nebo se chytnou. Anebo se minou ve dveřích a stačí si sotva říct ahoj. Mají nový dům v satelitu, mají nové auto. Mají hezkou zahradu a k tomu si mohou vyrazit kdykoliv na solidní dovolenou. Děti studují vysokou. Jsou už téměř z domu. Vše zalité sluncem by se zdálo.    

„Filipe, máme se ještě rádi?“

„Já doufám, že ano.“

„Ty doufáš? Není to trochu málo?“

„Ireno, jsme spolu pětadvacet let do háje! A mluvíš, jako bys byla malé rozjívené děcko!“

„Třeba jím trochu jsem. Co tě žere? Že se nederu nikam nahoru. Že mi stačí být řadovou obvodní doktorkou?“ 

„To je tvoje rozhodnutí. Ale nenuť mě, abych to měl nastaveno stejně. No tak co! Jsem ambiciózní! Mám rád úspěch, mám rád i ty peníze. Konec konců díky nim žijeme tak, jak žijeme.“

„No právě.“

Tou reakcí Filipa dost nakrkne. Prudce vstane, nalije si drink a na ex ho vypije.

„Takže tobě se tu nelíbí? Tohle všechno je tedy špatně? Tak tomu mám rozumět?“

„Ne! Zase manipuluješ a překrucuješ! Moje otázka zněla přece jasně. Jestli se máme ještě rádi? Když ano, vše by mělo být v pohodě. Ale bez toho to je … všechno na nic.“

„Tak na nic. Asi i já jsem na nic! Super. To mi teda pověz, co vlastně chceš?“

„Toho Filipa, který když přišel z práce, dal mi najevo, že mě skutečně miluje. Dnes na mě v tomhle směru naprosto kašleš. A mě to ponižuje, chápeš! Vím moc dobře, že mi roste zadek, že přibírám na váze, že se dostávám do let, kdy žena ztrácí něco, co chlapy přitahuje. Ale jsem pořád tvoje manželka a jde o to, jestli to tak stále chceš. Mě to nebaví se přetvařovat a dělat, že se nic neděje!“

„Děje se vše jen ve tvé hlavě!“

„To si přehnal, Filipe! Cvoka ze mě zrovna ty dělat nebudeš! Kolikrát si byl sám na dně a potřeboval si podržet. A teď mě tady po těch letech budeš srážet, protože máš úspěch. Neser mě!“

„Cože?“

„Slyšel si dobře. Nebudeš se mnou jednat jako se smetákem. Na to zapomeň!“

„Ty ses snad zbláznila. Nikdy si nebyla hysterická. Proč s tím začínáš právě teď?“

„Protože větřím, že se něco děje a chci vědět, jak na tom jsem.“

„To se zeptej spíše svého terapeuta.“

„Tohle by Filip, jehož jsem milovala, nikdy neřek.“

Facka následuje hned. Filip se má co držet. Záhy se zeptá … 

„Chceš se rozvést?“

„Co prosím?“

„Ptám se, jestli se chceš dát rozvést?“

„Ty si to snad přeješ! … Kdo to je? Nějaká tvoje kolegyně z práce? Sekretářka? Právnička? To nejspíš, aby to byla tvoje úroveň.“

„Tyhle kecy nebudu poslouchat.“

„Nemusíš, když nechceš. Ale já ti jen tak nevyklidím pole. Anebo jo, jestli stojíš právě o tohle! Jsem zvědavá, jak to pak budeš vysvětlovat dětem.“  

„Dětem? Je jim přes dvacet. A není co vysvětlovat. Podívej se, kam jsme se dostali jen proto, že máš zase svůj den.“

„Neponižuj mě!“

„Ty se ponižuješ! A naprosto zbytečně!“

Filip práskne záhy dveřmi a bez dalšího slova odejde. Zůstane sama v jejich domě. Dívá se do zahrady. Podzim vládne. Spadané listí všude kolem. Klid a ticho. Sedne si a rozdýchává to, co se právě stalo. Celá se třese. Bojí se, že to mezi ní a Filipem právě skončilo. Nepřehnala to? Má na to? Jen tak zmizet? A chce to? Nepředpokládala, že věci dojdou tak daleko. Přehrává si, co se odehrálo. Filipovy reakce … vnímá z nich i zpětně údernost a nadřazenost. On přece nepřipustí, aby byl v defenzívě. Ani na oko. Pan ředitel sekce mezinárodního odbytu … má ambice uplatnit se i v politice. S penězi že by přišla ještě moc? Má k tomu zjevně dispozice! Vše se seběhlo tak rychle, že převládá v její hlavě totální chaos. Ani brečet nedokáže, má spíše vztek než cokoliv jiného.

Filip se vrátí pozdě večer. Ona si jde v ten moment lehnout. Jen se kolem sebe v tichosti mihnou.

Druhý den ráno spolu dlouho nepromluví ani slovo. Neděle, panuje dusno. Ona už ale nevydrží mlčet. Potřebuje slyšet nějaké východisko.

„Filipe, změní se něco?“

„Asi jsme se oba změnili. Ten včerejšek byl pro mě hodně za hranou. Nevím, co si myslet, ani proč se to vlastně seběhlo. Jsem, co jsem a nechci se vracet. Buď se s tím smiř, nebo …“

„Nebo co?“

„Nebo se budeme muset rozejít. Nevidím jinou možnost.“

Irena na něj zírá, jak mu narostlo sebevědomí, jak si je najednou jistý sám sebou. Žádné pochybnosti, žádné úkroky stranou. Zase ta jeho nadřazenost, povýšenost. Kde se to v něm vzalo.

„Ok, beru to na vědomí. Já zase nechci nic řešit s horkou hlavou. Přijímám tvůj postoj a zařídím se dříve nebo později podle toho.“

Nechce už dát najevo svou slabost. Vidí, že by jí to nic nepřineslo. City najednou musí jít stranou. Do popředí jde spíš tvrdost a přímočarost. Jakoby to byla hra kdo z koho. To je asi daň za úspěch, za dospělost.