Setkání na koupáku

 Potkali se čirou náhodou. Bylo léto, horko, na koupališti mraky lidí. Šel si koupit do kiosku pivo. Po třech hodinách strávených na slunci mu vyprahlo. K pivu si řekl i o velké preso. Sedl si s tím k dřevěnému stolu, u něhož ... 

byl mladý pár. Měli oči jen jeden pro druhého. Záviděl jim trochu. Dal si první lok a byla to nekonečná vzpruha. Akorát vychlazeno, dobře načepováno, hořkost tak akorát. Místní mok, který se coby zákazník snažil podporovat.     

„Smím si přisednout?,“ zeptala se ho z ničeho nic žena s kávou v ruce a s peněženkou v podpaží.

„Jistě, prosím,“ odpověděl a lehce znervózněl. Líbila se mu. Slušelo jí to v bikinách. Byla nádherná …

„Kávu tady mají docela dobrou, že jo.“  

„Ano. I to pivo stojí za to.“

„Já pivu moc neholduji. Jste odtud?“

„Jo, jo, bydlím nedaleko.“

„Ale neviděla jsem vás tu.“

„Nechodím sem moc dlouho.“

„Já sem chodím, co se to tu otevřelo. To znamená už asi pátý rok.“

„Já mám zde svou první sezónu.“

 „Kde jste se potloukal, že vás to sem tak dlouho nezlákalo?“

„Nevím, jak bych vám to …“

„Nemusíte. Nechte to.“

„Zkrátka jsem žil trochu stranou.“

„Osobní volba nebo nutnost?“

„Asi půl na půl. Okolnostmi to tak vyplynulo.“    

Podívali se na sebe. Páni, fakt to byla kost. Jejímu tělu nebylo z jeho pohledu co vytknout. Nevyžadoval v žádném směru dokonalost, ale přirozenost. Každopádně se od jejich tělesných dispozic snažil odpoutat pozornost. Přece jen byla příležitost si dobře popovídat a nechtěl být v očích té ženy zařazen mezi „mušketýry,“ kteří myslí jenom na to jedno.   

„Co si začít tykat, jestli by vám to teda nevadilo?“

Překvapilo ho to. No páni, že by taky jednou něčím zabodoval, už se mu to dlouho nestalo.    

„Mé jméno je Pavel.“

„Já jsem Jitka. Někdy moc tlačím na pilu, tak mě klidně můžeš utnout. Ničeho se neboj.“

„Zatím v poho.“

„Jsi introvert nebo extrovert, abych to případně zohlednila?“

„Zkus hádat.“

„Mám vlastně jasno. Inťák a možná i na druhou, že jo.“

„Ale vždycky to tak nebylo. Na základce jsem byl docela prúserář.“

„Já zase byla ta šprtka. Ambiciózní rodiče. Chtěli, aby ze mě byla doktorka.“

„Stalo se?“  

„Jsem terapeutka.“

„Tak proto mě máš hned přečteného.“

„Ne tak docela. Třeba vůbec netuším, co děláš.“

„Jsem externí redaktor, korektor, tu a tam překladatel, tu a tam pro někoho doučko … mám peďák, ale za katedrou to pro mě nebylo. Tak jsem se rozhodl, že si i v rámci profese půjdu svou cestou.“

„To zní dobře. Mně vyhovuje dělat sama na sebe. Nemám nad sebou žádnou vrchnost.“

„Také ctím spíše volnost …“ 

„A svobodu …,“ opáčila pohotově Jitka. 

„A nezávislost.“ Dodal Pavel a zasmáli se tomu.  „Není to dnes snadný, ale když člověk sleví ze svých nároků ...“

„Je to něco za něco.“

„Jo, místo u moře jsme zde. Na koupáku v podhůří Krkonoš.“

„Taky dobrý, ne.“

„Řekl bych vítečný. Bez diskuse.“

„A na to si připijem.“

Připili si tedy kávou, ale proč ne. Nastal okamžik, kdy to mezi nimi zajiskřilo. Byl to moment. Jako když dostanete ránu proudem, ale tohle projde celým vaším tělem a vy jen koukáte a nevíte, co se to vlastně stalo.     

„Jezdíš ráda na kole?“

„Jistě.“

„Co kdybychom někdy jeli společně?“

„Jsem pro. Kdepak si byl naposled?“

„Zrovna předevčírem jsem byl na Luční boudě. Prima výšlap.“

„Tak moment! To já jezdím jen rekreačně. Na spurty ani na vrcholové prémie mě neužije.“

„Mě to tu a tam do kopců táhne. A čím výše tím lépe. Zvlášť když se se mnou něco děje.“

Zastavil se. Už o tom s nikým mluvit nechtěl. Jenže tak to je, není bourák, co všechno snese.  

„Mívám někdy úzkosti, splíny. Člověk před tím nikam moc neuteče, ale aspoň bojuje.“

„Jasně.“

„Hele, Jitko, neztrácej se mnou čas. Já nejsem v pravém slova smyslu chlap. Jsem spíš úzkostnej típek, který si všechno moc bere, všechno moc prožívá a pak je někdy sťatej sám ze sebe nebo z toho, kdo mu co udělá.“

„Nejsi v tom sám, Pavle.“

„Ale ano, v tomhle je člověk vždycky sám. Tak to je. A buď se vyškrábe, nebo ne. Je to někdy jako loterie. A na sebe bych v tomto případě příliš nesázel.“

„Snažíš se mě před něčím varovat?“

„Známe se pár minut.“

„No a?“

„Někdy se věci rychle seběhnou a člověk je nechce nechat jen tak odvát.“

„Přesně tak.“

„Ale se mnou není co vyhrát. Já už prohrál téměř všechno. Teď se snažím alespoň nějak existovat.“

Potřeboval panáka. Šel a koupil si ho.

„Sorry, tu a tam si dám. Ale alkoholik nejsem. Držím to …“

„Nemusíš mi přece nic vysvětlovat.“

„Myslím, že jo. Asi přijdu zase o další prima holku. Daň za mou zbabělost.“

„Ty se asi nemáš moc rád?“

„Přijde na to. Jsou momenty, kdy snad trochu jo, ale někdy … někdy mám problém se na sebe jen podívat. V té mé hlavě to prostě není zcela ok. Nenech se mnou zdržovat ani mást.“

„Jsem terapeutka a jsem zvyklá na leccos. Nemusíš se bát.“

„Ale já nestojím o terapeuta! Chápeš to?! Co ti tu povídám, není proto, co děláš. Určitě tě nechci zneužívat.“

„Já to tak ani nevnímám. Naopak oceňuju tvou upřímnost. Vždyť jsem pro tebe v zásadě cizí ženská.“

„Asi ano, ale …“

Odmlčel se, díval se před sebe. Styděl se. Utéct nechtěl. Bál se. Zase to prázdno a ticho. A samota, která je někdy svízelná a jindy se s ní sžije tak, že mu vyhovuje a nechce si jí vzdát. Je rozpolcený i v tomto.       

„Co se jít, Pavle, vykoupat?“  

„Jsem pro!“

Nechtěl nic dál rozebírat. Bylo léto do háje! Tak ať má taky na co vzpomínat.  Záhy šli k vodě společně. Vnímal pohledy, vnímal, že je na malém městě, kde se lidé znají a vidí si tak říkajíc do talíře. A rádi někdy vedou drby, které se nezakládají na pravdě. O něm třeba to, že je gay. No tak teď alespoň vidíte … asi již pochybujete, běželo mu hlavou. Nedokáže se vždy nad ty zákulisní řeči při svém naturelu povznést.

Vykoupali se a pak si lehli na deku vedle sebe. Šlo to docela samo a přirozeně. Možná až příliš rychle, ale dělali spontánně jen to, co jim dvěma dělalo dobře.

„Asi se dostaneme do řečí.“

„To je mi právě teď úplně jedno. Díky tobě!“

Měl chuť ji políbit, ale neodvážil se. Na to asi fakt bylo ještě příliš brzo. Jenže on při tom všem cítil něco hezkého, velkolepého, osvobozujícího. Už ani nedoufal, že to přijde.