Tajemství

 „Počkej, chceš mi tím snad naznačit, že jsi na holky?“ „Asi.“ „Ty to jako nevíš jistě?“ „Prostě se mi to tak jeví. Kluci mě tak nerajcují.“ „Ale my jsme jen kamarádky.“ „Jenže já bych ráda něco víc.“ „Tak to sorry. Já nemám takové ... 

choutky. Jsem zcela a stopro na kluky.“

„Myslela jsem si, že bys to třeba chtěla zkusit.“

„Zkusit co? Takové věci se snad nezkouší. To snad člověk ví.“

„Ví nebo tuší.“

„Jo a někdo to hraje na obě strany, ale taková já nejsem a nebudu, nikdy!“

Dívají se na sebe. Jsou nejlepší kamarádky od druhé třídy. Teď jsou spolu na střední, sedí spolu zase v jedné lavici, dospívají a Tereza jí to takhle naservíruje. Neví si s tím rady. Má ji snad kvůli tomu jen tak po těch letech odstřelit. Nejraději by jí vlepila pár facek. Díl důvěry je pryč a nejhorší na tom je, že za to Tereza nemůže.

„Do háje, proč si s tím nepřišla dřív, proč až teď?“

„Ty mluvíš, jakoby tohle měl člověk vědět od narození. Prostě to tak asi je.“

„Jak moc asi a jak moc určitě?“

„Na devadesát devět procent, chceš li to vědět.“

„Tak to asi rovnou vynechme.“

„Jak chceš.“

„Kdo to ještě ví?“

„Zatím jen ty a doufám, že to tak ještě nějakou dobu zůstane.“

„Já to nikomu vyprávět nechci, ale držet to v sobě … předstírat že … co řekneš Lukášovi. Víš přece, že tě miluje.“

„No právě. Ublížit mu nechci, ale hrát s ním nějakou komedii taky ne. Je to hodnej kluk a upřímnej.“

„Zatímco ty …“

„Zatímco já jsem lesbická svině, viď.“

Chce jít hned pryč. Lenka ji ale chytne nekompromisně za paži. Drží Terezu tak pevně, že tu bolest vnímá pozitivně. Alespoň ji odvádí od té, co má uvnitř. Děje se jí v hlavě tolik věcí a mluvit o nich … stačí vidět Lenku, jak reaguje. Stisk paže Terezy uvolní a přistoupí k ní blíž.  

„Musíš s pravdou ven co nejdřív.“

„Zbláznila ses.“

„Já tě podržím, nenechám tě v tom. Slibuji.“

„Ne, to prostě nejde. Ne tady a ne teď!“

„A kdy a kde tedy? Hele, Teri, doba se posunula, spousta věcí se teď mění. Já vím, některý lidi jsou pořád stejní kreténi, budeš se muset nad ně povznýst, ale zapírat to, držet se na uzdě, přetvařovat se, hrát si na něco, co nejsi … jak dlouho myslíš, že to vydržíš a k čemu ti to bude? Jen samu sebe budeš stahovat k zemi.“

„Se ti to mluví, když se to netýká tebe. Bych tě chtěla vidět na svém místě. Chovala by ses úplně stejně.“

„O tom pochybuji.“

Chodbou se k nim blíží Luky. Má úsměv od ucha k uchu. Stačí mu Terezu vidět a je hned nabuzený.

„Čus holky.“

Terezu hned líbne, jakoby mu měla v budoucnu patřit. On ji fakt miluje a ne jen kvůli posteli. Vlastně to spolu ještě ani pořádně nezkusili a nezkusí - nikdy! Domnívá se Tereza, když na to myslí. Ne, nepřijde jí to tak docela nepředstavitelný. V tom je to pro ni všechno pořád ještě matoucí, zakalený. Ale když by si měla vybrat mezi ním a Lenkou, má jasno hned a ví, kde a s kým by chtěla být. Jen ta představa, že se s Lenkou drží za ruku … cítí k ní od určité chvíle něco, co v sobě musí nekompromisně zapřít. Nemůže, nechce ještě odkrýt karty. Má snad Lukášovi říct - Luky, sorry, jsem lesba, tak snad chápeš, že mezi mnou a tebou už nebude nic. Zmiz!

„Terez, co děláš dnes večer?“

„Co prosím?“

Je chvíli docela mimo sebe. Musí se vrátit zpět do reality, ale jak v ní teď má být. Vše se najednou jeví Tereze nepředstavitelně náročné. A to si myslela, že když se svěří Lence, tak že se jí uleví. Omyl, je to všechno spíše horší, alespoň ona to tak v přítomnosti Lukáše a Lenky pociťuje. 

„Co večer, ptám se,“ zeptá se znovu Lukáš a čeká netrpělivě na odpověď. Už by s ní rád něco zažil. To něco, co by pro něj bylo poprvé a po čem touží tak, že se to jen obtížně snaží skrýt, aby nějakým nepatřičným naléháním o Terezu nepřišel. Ona sama tomu intimnímu sblížení nejde nikterak naproti. Někdy to nechápe. Copak ona to nepotřebuje, nechce, nebo jí snad nepřitahuje, někdy myslí i na to nejhorší. 

Nic,“ odpoví Tereza a tváří se odměřeně.

„Tak dáme kino, šla bys?“

„Ne.“

„Co se děje?“

Lenka jen stojí a ty dva před sebou nezúčastněně pozoruje. Chce jít pryč, ale pak si uvědomí, co Tereze slíbila, že ji podrží, ne že hned prchne. 

„Luky, tak tedy … si moc prima, ale …“

„Ty mi chceš dát kopačky?“

„Přesně!“ /Ani Lukáš neví, jak si naběhne. Tereza hned využije situace. Přímo a bez vytáček/.  

Lukáš stojí a neví, jestli to ta holka myslí vážně.

„Najdi si jinou příznivkyni. Prosím.“

„Příznivkyni? Proč se mnou mluvíš takhle?! Hele, já vím, že některý holky jsou mrchy, ale nechápu, proč ji teď děláš ze sebe.“

„Třeba mezi ně patřím.“

„Kecy! Prostě ti jen nejsem dost dobrý. Asi se kolem tebe motá dost kluků, co jezdí do školy v bourácích od táty. Já si i na ten skejt musím našetřit.“

„Mluvíš nesmysly, o to vůbec nejde.“

„Hele, já vás tu raději nechám, tohle si vyřešte sami.“

Poví Lenka a má se k tomu jít hned pryč. Stát tam a křenit není její styl. Tereza musí sama vědět, jak ze všeho vybruslit. Jí to své tajemství řekne a jemu ne? Snaží se kámošku pochopit. Moc to ovšem Lence nejde. Tak se dekuje a Tereza se dívá za ní tak, že Lukáš zpozorní. Něco mu při tom jejím pohledu dojde, nebo ho to jen napadne. Jakoby tím, co k ní cítí, dokázal být více na její vlně, vidět věci, které jsou jiným neviditelné.

„Co je mezi vámi?,“ zeptá se.

„Co by?“

„Jste se chytly a vyléváš si zlost na mě?“

„Meleš blbosti.“

„Ani bych neřek. Ten tvůj pohled …“

Podívá se prudce na Lukáše a ještě prudčeji se na něj oboří.

„Co je s ním?“

„Něco tajíš, něco není tak, jako dřív. Mám přece oči!“  

„Fantazíruješ, Luky. Asi že píšeš ty své fantasy povídky, tak potřebuješ něco k vymýšlení. Už ti konečně nějakou vydali?“

Ani neví proč, ale chce Lukáše ranit, vzít mu vítr z plachet, vzít mu díl sebedůvěry.

„Ne,“ odpoví mírně a smířeně Lukáš. Vůbec to jako atak na sebe nebere.

Tereze se derou do očí slzy, nejde je zadržet. Má pocit, že se jí vše hroutí a to je teprve začátek. Jak má tohle kdokoliv vydržet. Nejraději by cítila nějakou fyzickou bolest než tohle. Ta hra, předstírání, utajování … kde na to vezme síly, vždyť ani lhát pořádně nedokáže.

Lukáš podá Tereze pohotově kapesník.

„Víš, že mně můžeš říct všechno, Teri?“

„Všechno právě ne.“

„Proč ne?“

„To bys nepochopil.“

„Když ne já, kdo tedy?“

Na to nemá směrem k Lukášovi odpověď. Nejraději by utekla, zmizela někam pryč. Má si snad kvůli tomu všemu něco vymýšlet? To rozhodně nechce. Konečně téměř jistě ví, jak to s ní je. Alespoň pro ni samotnou je v tom díl úlevy. Jak s tím má ale naložit směrem k okolí? Napadne ji šílenost. Půjde do ředitelny a tam to školním rozhlasem vyhlásí, ať všichni jedním vrzem na první dobrou vědí. Takový coming out jen tak někdo nezažije. Možná by ji někdo plácal po rameni, jiní by ji odkopli nebo si šuškali zlovolnosti za jejími zády. Ví, jak lidi dokážou být krutí, nenechaví, nemilosrdní. Má s tím v jiném své zkušenosti. A co teprve v tomhle! Řada z těch co zná, nebo se domnívá, že je zná, by si na ní jistě smlsli. Ale možná by se ozvala jiná lesbička, která by s ní chtěla randit. Trochu doufala, že by třeba Lenka. V skrytu duše tomu věřila, někdy měla pocit, že je stejná. Kluků ještě moc neměla a někdy si říkala, že to či ono jen hraje a předstírá, jako to dělá ona. 

„Můžeš si ho nechat, myslím ten kapesník.“

„Přinesu ti ho vypraný.“

„Vážně mi nic nepovíš?“

„Ne, nejde to, ale s tím rozchodem to myslím vážně, Luky. Promiň. Musím už jít.“

Nechá tam Lukáše stát a on jen zírá a neví si rady. Vztek ustoupí, ale o to větší lítost cítí. Téměř k nevydržení.

Za pár dní přijde oznámení do školy, že Tereza přechází na jiné gymnázium. I pro Lenku je to překvapení, stejně jako pro všechny její spolužáky. Luky jí to nevěří, vyzvídá na ní, tuší, že za tím vším musí být nějaké tajemství.     

„Nemám právo o tom mluvit, Lukáši.“

„Mluvit o čem? Co je tak tajný, že to má takové následky? Mě odkopne, odejde ze školy, vy se přestanete kamarádit! Je nemocná, nebo snad … já nevím, co si mám domýšlet?“

„Nic si nedomýšlej, prostě pusť Terezu z hlavy. Tohle udělej a budeš ready.“

Lenka to odsekne a dál se s Lukášem nemíní o Tereze bavit. Má na ni vztek. Vezme roha a myslí si, že tím něco vyřeší. Místo v lavici je prázdné a ona má pocit vlastního selhání. Postavit ji takto před hotovu věc! Ať si! Tereza musí vědět, co chce a co má dělat. A musí holt nést i svůj díl odpovědnosti. Po tolika společně strávených letech to Lenku ovšem drtí. Že je najednou její nejlepší kamarádka pryč nejen ze školy, ale i z jejího života. A navíc se to všechno jeví být definitivní.     

Týž večer přijde Lence od Terezy sms zpráva, aby ji už nekontaktovala, že i jejich přátelství jednou pro vždy končí. „Být jen kamarádka s tebou mi už nejde, sorry!,“ napíše. A žádá, aby si to její tajemství nechala pro sebe. Chová se z pohledu Lenky naprosto nemožně, nekompromisně, bezohledně. A ještě si k tomu všemu její číslo Tereza hned zablokuje a z přátel ne Fb si ji taky odebere. Co to jako má být? Jak se může chovat tak necitelně! Lenka má na Terezu vztek jako nikdy dřív. Ale ok, chce – li to tak, prosit se ji o nic nebude. Na to ať honem rychle zapomene.

…

Lenka to vydrží dva měsíce. Terezu nikterak nevyhledává, nekontaktuje, ani za ní nejde. Prostě ji úplně vytěsní a trochu při tom s kamarády pije. Chová se jinak než normálně, jen aby neupadla do deprese. Jenže večer to stejně vždycky přijde. Myslí na ni, kde je a jak se Tereze vede. Cítí prázdno a někdy je Lence neskutečně zle. Přeje si Terezu moc vidět. Alespoň vědět, že je v pořádku, že někde nefetuje, že se jí neděje nic, co nechce.    

Jednu sobotu se rozhodne, že za ní zajde. Míří k jejich domu a cítí se nejistě. Dělá správně? Nezhorší to ještě? Nemyslí jen na sebe. Ví nebo tuší s odstupem, jak to s Terezou vlastně je. Zamilovala se, a jelikož od ní nemůže dostat to, co chce a co asi potřebuje, tak svou nejlepší kamarádku odstřihne. Z té poslední sms zprávy od Terezy je to zřejmé. Asi to teď Lenka i více chápe, chová se konec konců někdy stejně. Když ji kluk nechce, tak ho demonstrativně odkopne a nechce ho už vidět. Má se pro někoho trápit, když to nikam nevede! Ne, najde se někdo další. Prostě jedná a nepochybuje. Ale pouze navenek. Ve skutečnosti je v takových chvílích její sebevědomí zpravidla na nule.  

Zazvoní u dveří. Velký dům s velkou zahradou. Rodiče Terezy jsou movití. Její táta dělá byznys a máma provozuje soukromou advokátní praxi. Proto si Lukáš myslí, že on z paneláku pro ni není dost dobrý. Jeho máma učí a táta je mimo hru. Odešel za mladší. Ale ať je Tereza, jaká je, nikdy nebyla a není přízemní.

Lenka stojí a čeká, až jí přijde někdo otevřít. Je nervózní, srdce ji buší a je jí k zalknutí. Potřebovala by trochu vody, ale kde nic tu nic. Nesmí se zhroutit. Má bez Terezy ve své blízkosti pocit, jakoby jí chybělo dvojče, ta její půlka do party. Vyříkají si to z očí do očí. Nebude přece tak zbabělá, aby se Tereza nechala před ní zapřít. Zazvoní dlouze a podruhé. Otevře její matka.

„Co je, prosím, s Terezou?“

„Není, Leni, doma.“

„A kde je? Úplně mě odstřihla. Odejde si ze školy jinam a nic mi neřekne. Nemám ji ani jak kontaktovat.“

„Teď ani já ne. Leží na psychiatrii.“

„Cože?“

„Začala se sebepoškozovat. Vůbec to s manželem nechápeme. Nevíme, proč se to děje, co jsme udělali špatně, kde je chyba.“

Lenka v ten moment neví, co má dělat. Je jí jasné, že si své tajemství nechala Tereza pro sebe. Asi je jediná, komu se s ním svěřila.

Když pak přijde domů, volá hned Lukáš. Svěřila se mu, že za Terezou zajde. Ani neví, proč to udělala, proč mu to řekla. Asi aby na to všechno nebyla tak sama, aby měla alespoň na oko někoho v zádech. Někoho, kdo se o Terezu stejně jako ona zajímá. Komu není lhostejná. Mobil zvoní, ale ona hovor nepřijme. Jen sedí nečinně ve svém pokoji. Civí do zdi a pak do podlahy. Nikdy by nevěřila, že bude v takové situaci. A k tomu všemu se cítí navíc provinile.

Přijde její máma. Lenka už to nevydrží. Musí to z ní ven.

„Mami, Tereza je lesba. Proto se to všechno děje. Nechtěla, aby se to někdo dozvěděl. Vím to jen já. Slíbila jsem Terce mlčení, ale při tom, co se s ní děje … bojím se. Leží na psychiatrii. Ubližovala si.“

Matka svou dceru obejme. Prokáže potřebný díl pochopení, mateřské sounáležitosti, empatie. Podrží ji, jak jen to sama dovede. Vstoupí záhy i citlivě do hry. Jde za rodiči Terezy. Uplyne několik dní, pro Lenku i bezesných nocí. Tereza je za další měsíc propuštěná z nemocnice do ambulantní péče. Dozví se to od mámy. I to, že další školní rok stráví Tereza na střední škole v Anglii.