Utajená pravda

Má dvě dospělé děti, hodného manžela, jsou zajištění s velkým domem na okraji města, se zahradou a s dvěma auty v garáži. Ne že by to pro ni byla priorita, ale není to marný benefit. Měla by být spokojená, všichni ji tak vnímají, 

protože se tak navenek jeví a zvykla si už za ty roky na předstírání, utajování, hraní si na něco, co docela není, přetvařování. Vlastně je v tomto směru skvělá herečka, která velmi dobře hraje i svou roli spokojené manželky. Ostatní jí to někdy i trochu závidějí. V práci, v okolí i v rámci širší rodiny. Kdyby tak jen věděli, co neví.

Nikdo to vlastně neví. Jen ona. Přišla na to postupně a cirka v osmnácti si byla stoprocentně jistá. Ale doba byla, jaká byla. Navíc vyrůstala v rodině, kde by pro to neměli žádné pochopení. Nejspíš by ji poslali na léčení, i ona sama si myslela, že je „nemocná,“ nebo přinejmenším „postižená“ něčím, co je společensky nepřijatelné, čím by nejen sebe, ale i své blízké znemožnila. Navíc otec byl ve vysoké politice, matka byla diplomatka ve státních službách. Hodně cestovali, z místa na místo, nejen po Evropě, ale i na Balkán, Jižní Amerika .., . To byla přidaná hodnota, když byla s mámou. S tátou zůstávala, když musela být v Čechách. Studovala, pak si našla na oko kluka. Byl fajn, ale nebyla zamilovaná. Prostě to hrála a předstírala a dělala, jak je z něj téměř šílená. Někdy jí bylo zle, když se na sebe podívala. Ale co měla dělat. Nechtěla být nešťastná, tak byla trochu i mrcha, která si to či ono tolik nebrala. Byla to její volba, ale ne tak docela. Byla okolnostmi zahnaná do kouta a nejhůře na tom vnímala, že si to nikdo kromě jí samotné neuvědomoval. Nikdo totiž nevěděl a nemohl vědět, že je ve skutečnosti lesbička.

Byla to tenkrát přelomová devadesátá léta. Otec se chtěl udržet mermo moci u vesla. Věděl, že se svým kádrovým profilem to nebude jen tak, ale on uměl převlékat kabát a neměl problém s tím se z komunisty přeměnit v demokrata. Být v pozadí, moc se neukazovat, ale být tam, kde se rozhodovalo, kde byly informace a potažmo i peníze, kdo voněla moc a kde on mohl uplatnit to, co měl v sobě jako málokdo. Dravost, mizivou sebekritičnost, ambicióznost, chytrost až vychcanost. Věděl, kdo je, ale nevyčítal si to, už dávno. Že mámě zahýbal, kde mohl, zatímco ona byla někde daleko coby diplomatka vyslaná někam. Ona taky svatá nebyla. Žila si po svém, věděla, co její muž dělá, kdo je, ale proč s ním zůstávala, to nechápala. I když pak už ano.

Jít s pravdou na světlo bylo pro ni v ty roky, kdy dospívala, kdy se stávala ženou, naprosto nepředstavitelná záležitost. Prostě to nešlo. Hodně by to tím nejen sobě, ale i rodičům zkomplikovala, leckomu by to uškodilo. Nedokázala si představit, že by se stala v rámci rodiny takovou hybatelkou. Otec by mohl jít od válu, kdyby se to provalilo. A co by bylo teprve s matkou. A když se vše na sklonku devadesátých let měnilo, taky to nešlo. Zase tu byly ambice rodičů být alespoň u něčeho. Co na tom, že byli v té partě přeběhlíků, kteří si najdou to své v každém režimu, kteří vědí, kdy je dobré držet hubu a krok a kdy je čas na to se zase někam posunout. Nebyl prostě prostor pro nějaký coming out. Na to neměla dost velkou odvahu.

 „Žij si, Jitko, dle svého, ale ne že vyvedeš něco, co by nás zkompromitovalo, co by nám mohlo zkomplikovat život. To všechno, co máš, není zadarmo, holčičko, bylo nezbytné tomu mnohé obětovat. Je to vždy něco za něco, pamatuj si to.“

Táta věděl, jak si ji zmanipulovat. Uměl to. Svázat si někoho, zavázat si ho. Doma i v práci to pro něj byla naprostá rutina, jednoduchá záležitost. Vše dělal navenek s chladnou hlavou, emoce šly stranou. Všemu velel rozum a to něco srdci vzdáleného. Pro nějaké citovky nebyl jednoduše prostor. Představa, že by se zrovna jemu svěřila … bála se, že by se jí otec třeba i zřekl. Že by ji nechal zavřít do cvokhausu. Tušila z něj, že je schopný ledasčeho. Měla strach a ten v ní zůstal, i když už mu od něj vůbec nic nehrozilo.  

I po těch letech, kdy je otec pryč a kdy už ona, jeho dcera, žije dávno svůj život, v ní ten strach zůstal. Program v hlavě, který se jí nepodařilo vygumovat. Tak předstírala, že miluje svého manžela a že celý její život je jedna velká pohádka. Petra měla od začátku dost ráda, ale lásku, tu skutečnou, k němu nikdy necítila. Tvrdá pravda. I on byl pro ni zejména zpočátku jen zástěrka. A možná se i snažila tu svou odlišnou orientaci nějak přeprat, zdolávat, vytěsňovat. Naivní představa.

Byla pohledná dvacítka, když Petra potkala. A nechtěla být pořád sama, ačkoliv věděla, kdo je a že se s tím nedá nic dělat. Párkrát se s ním vyspala, za půl roku otěhotněla, tak si ho vzala, měli syna a dva roky na to přišla na svět dcera. Všeho pak bylo moc, nebyl čas řešit něco stran jejího. Museli se o děti v prvé řadě postarat, vydělávat, chtěli toho dost, tak museli i pořádně makat. Tu a tam si našla holku pro všechno a někde stranou se s ní setkala, užila si sobě vlastní intimnost a pak se zase vrátila a byla tou ženou, kterou každý znal. Před dětmi, před manželem, před jeho rozvětvenou rodinou a taky před svou mámou. Žila už tou dobou v luxusním důchoďáku. Chtěla být stranou a ani Jitka si nedokázala představit, že by ji měla u sebe doma. Ale nabízela jí to. Úlevou pro ni bylo, že to matka odmítla. Možná i cítila, jak to ve skutečnosti bylo, že ta nabídka zazněla spíše proto, že to její dcera Jitka vnímala jako povinnost. Nedala jí z pozice matky moc důvod, aby to mohlo být jinak. Tak vyklidila pole a rozhodla se dožít mezi nóbl paničkami, které žily podobně jako ona.     

Jednou se ale stalo něco, co Jitka naprosto nečekala. Navštívila svou matku, aby si s ní opět jako každý měsíc popovídala. Pokaždé něco nakoupila, sedla do vozu a jela. Vždy sama. Děti si žily podlé svého, navíc babičku jim v jejich dětství nikdy nedělala. Jeho manžela si zase nevážila. Neměla ho prostě ráda. Petr to vnímal, tak se nikterak neangažoval. Prostě dělal, že neexistovala.

Odehrál se mezi nimi /matkou a dcerou/ následující rozhovor.

„Jitko, vím, že jsem byla tvrdá a ne dost dobrá máma. Vždy pro mě byla důležitá kariéra, ale měla jsem tě ráda.“

„Jen si to nedávala moc najevo.“

„Neuměla jsem to a taky jsem nechtěla.“

„Proč?“

„Dávat najevo city pro mě byla vždy obtížná disciplína.“

„Nechápu to.“

„Nejsi ve všem tak jiná.“

„Jak to? Chceš mi říct, že jsem jako ty s tátou?“

„Tátu bych už do toho netahala. On byl trochu psychopat, i proto to dotáhl tak daleko. Ale kde to všechno je, jaká je v tom pomíjivost. Koho tady zajímá, že jsem byla diplomatka, že mluvím plynně čtyřmi jazyky a mohla bych pokračovat. Tady to nic neznamená.“

„Žila si svůj život.“

„Přesně tak. A co ty? Máš to, co si chtěla, co sis představovala?“

„Nech mého manžela … vím, že ti nevoní, ale má mě rád! A dává to i najevo!“

„To není o něm, Jitko. To je tvoje volba, ale co ty sama!“

„Na co se mě to ptáš?“

„Jestli jsi spokojená?“

„Zkus hádat.“

„Myslím, že nejsi, vlastně to vím a je mi to trochu i líto. Hrát můžeš kde co, ale máma vždy pozná, kde je pravda.“

„Vážně? Teď najednou ty víš, kde je pravda. Nevíš nic, mami! A nikdy si nevěděla, nikdy ses o to nezajímala!“

„Ani jsem nemusela. Vše jsem poznala a taky jsem to kupodivu přesto, jaká jsem byla, cítila.“

„Co jsi cítila?“

„To, co jsi tak úspěšně před všemi ostatními skrývala, a říkám si, jak dlouho v tom ještě míníš pokračovat.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Víš to lépe než já. Mluvím o tom, že jsi lesba. Tvoje skrytá pravda!“

Nastala dlouhá pauza. Slyšet to z úst matky, která ji v mnohém tak ignorovala, která si dělala, co chtěla, která se kvůli nikomu a ničemu moc neomezovala … byla to pro ni darda.“

„Hele, vím, jaká byla doba. Ona teda není teď o moc lepší, to jen vy si myslíte, že je to tak, ale ona je to pořád stejná písnička, jen s jinými kulisami. Ale to, že jsi lesbička, je dnes přece jen jiná, není to taková katastrofa.“

„Jak se opovažuješ … co si myslíš, sakra?! Ta tvoje Bohorovnost, to je teda něco. Celý život jste mě nutili to tajit, předstírat, abych vám nezničila kariéru, aby mě táta nenechal zavřít někam, dneska mám manžela, děti, rodinu … drž hubu!“

Chtěla dát matce facku, jakého na ni měla vzteka. Byla by to udělala, nepřijít zdravotní sestra zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Konečně měla jednou nad matkou převahu. Vstala a měla se k odchodu.

„Měla jsem tě ráda, holčičko,“ řekla matka, když už brala za kliku. Otočila se ještě jednou, aby si počkala na to, co dodá k tomu.

„Ale na všechno jsem neměla povahu a podržet tě v tom by znamenalo příliš moc pro mou kariéru.“

„Takže tvoje kariéra byla přede mnou.“

„Asi tak. Zní to tvrdě, ale já už dneska nechci nic předstírat. A ty bys taky neměla.“

Dívala se na matku a byl to pro ni mix zloby, nenávisti, ale taky lásky k někomu, kdo je tak říkajíc na odchodu. Nemít rodinu, děti, manžela, neví, co by si v ten moment počala. Ne, nedá to v sázku. Ona má svou rodinu na prvním místě, nemá před ní jako její matka kariéru. Nemá před ní nic a nikoho.

„Nech to na mě, mami. Teď už to není tvoje starost. Za měsíc zase přijdu, ale o tomhle už se s tebou bavit nebudu.“

Odešla a nechala vše další i pocity její mámy za sebou. Byl to díl úlevy, že to dokázala, že se neohlížela, že se možná v mnohém chovala stejně jako ona. Je to i její výchova, její genová výbava, její a táty, kterému ani na hrob moc nechodila, neměla tu potřebu. Prostě se zařídila podle svého a s tím co jí bylo naděleno. Nakonec to není tak špatný, řekla sama sobě u vína ve vinárně, kam vždycky po návštěvě matky zašla, aby se srovnala, aby se vzpamatovala. Ale ten den jí dvoudecka nestačila. Sotva jí stačila sedmička. Jen seděla, pila a koukala.