Hračka amerického fotbalu

Bydlí v malé obci. Dokonce se tam i narodila. Je tam ráda, a když chce do města, má to za humny. Jednoho dne se rozhodla, že zkusí hrát americký fotbal. Hra vyloženě pro kluky. Jenže ona jako kluk vlastně vypadá. Často ji za kluka

zaměňují. Je po tátovi, ale spíše jen fyziognomicky. Postavou se hodí i na rugby. Podsaditá, ne moc atraktivní, alespoň se tak vnímá, ale pravda je údajně docela jiná. Má velkou hlavu, na rameni své první tetování. Silné nohy i paže je předurčují více k síle, než k nějaké ženské jemnosti.  

V obci žije bývalý hráč amerického fotbalu. Dlouho žil v USA a na stará kolena se vrátil domů. Rozhodl se, že založí malý regionální klub. Sešlo se jich na první dobrou pět, ale záhy se přidali další, když je viděli hrát na fotbalovém hřišti. Stála tenkrát za hrazením a všimla si toho, že mezi těmi kluky je i jedna holčina. A jak se později dozvěděla, tak to byla náplava z města, trenérova příbuzná. Pak to šlo ráz na ráz. Trenér si ji vyčíhnul, všiml si, že tam stojí každý trénink a nemá se k tomu přijít a říct, že by to chtěla zkusit. Tak ji oslovil a ona kývla.

Scházejí se dvakrát týdně. Je jich dvanáct a docela se z nich konsolidoval prima mančaft, který má svá vlastní pravidla. A taky svou vlastní hierarchii. Na to že je holka, je docela dominantní a tím, jak působí, jak se chová, jak vyhlíží, ji kluci berou spíše coby dalšího „kluka“ do party. Tím to má snazší, než trenérova příbuzná Klára, která je ženská se vším všudy. Ale nad ní zase drží ochrannou ruku kouč, takže si nikdo příliš moc nedovolí. Mantinely jsou zkrátka vymezeny. Jí se Klára taky líbí. Fakt prima baba. Kluci jdou do ní pouze v trenérově nepřítomnosti. Vždy si něco zkusí, ale jen tak, aby nebyli ohroženi. Očekávají, že Klára není bonzák, že ty jejich pokusy a sexistické řeči zůstanou mezi nimi.

Sleduje Kláru zpovzdálí a byla by ji ráda po tréninku na něco někdy pozvala. Jen tak, že by si pokecali. Ona si ale drží distanc. Jakoby něco věděla nebo tušila. Ovšem jak by mohla. Ví to o ní zatím jen máma a táta. Jim to řekla, bylo to náročný, ale nějak to všichni postupně zvládli. Nezbylo jí, než být trpělivá a vyčíhnout si tu správnou chvíli.  

Ta přijde asi po půl roce scházení se na trénink, kdy se náhodou potkají na atletickém hřišti v nedalekém městě. Ona tam jezdi pravidelně na kole. Posedí, pokoukne sportovce, má to tam ráda, tu atmosféru a podobně. Taky si tam vždy sedne na terase restaurace a dá si jedno pivo a jednu kávu. Když tam míří, všimne si Kláry sedící v ochozech pro diváky. Jde tedy k ní a osloví ji.

„Ahoj. Co ty tady?“

„Tak, na pohodu, ráda tu tak někdy sedím a civím.“

„To máme podobný. Nemáš chuť si dát něco támhle? Zvu tě.“

Ukáže směrem k terase restaurace. Klára chvíli váhá. Nadšená zjevně extra není, ale odmítnout jen tak nemůže … přijde jí to hloupý, tak svolí. Společně tedy záhy odcházejí a sednou si k volnému stolu. Klára si objedná latéčko a ona si dá to, co vždycky. Pivo a velké preso. Sedí proti sobě a jsou patrné rozpaky.

„Jak se ti líbí v týmu?,“ zeptá se Kláry.

„Ale jo, vcelku ucházející parta bláznů, řekla bych. A co tebe vedlo k tomu se do týmu přihlásit?“

„Asi zájem o tu hru a mám ráda kvalitní trenéry.“

„Jo, strejda, je super. V rámci rodiny je tak trochu mimo hru. Vždy si šel za svým.“

„Mám ráda takové lidi, co nic nepředstírají.“

Podívá se s těmi slovy na Kláru naléhavěji. Uhne pohledem a mrkne, co se děje na oválu za jejími zády. Jak na tom asi je? Má to jako většina ostatních nebo patří k nim? Nedokáže říct, někdy to pozná hned, ale u Kláry nikoliv.  

„A jak si na tom ty?,“ zeptá se ji z ničeho nic Klára.

„V čem myslíš?“

„S tím předstíráním přece. Neříkej, že si před kluky v týmu na nic nehraješ. Děláme to přece někdy. I z pudu sebezáchovy.“

„Nebo aby si na nás moc nedovolovali. Líbí se ti některý?“

„Proč se ptáš?“

„Jen tak, ty se jim zjevně líbíš. O mě pohledem jako o holku nezavadí.“

„Taky moc jako holka nepůsobíš. Možná ses měla narodit jako kluk.“

„Táta si to myslí. To víš, jsem jedináček a on chtěl syna.“

„Ale hraješ americký fotbal, to ho musí těšit.“

„Spíše se tomu diví.“    

„Naši mě k té hře nechtěli vůbec pustit. Že jsem se zbláznila. Strejda trenér musel zaúřadovat a taky mě přesvědčit, že mi okolí do toho nemá co mluvit.“

„To je fakt, proč taky.“

Vyloudí směrem ke Kláře úsměv a ona v ten moment zpozorní. Doslova se lekne a má se k tomu hned odejít.

„Co je?,“ zeptá se ji.

„Ty jsi na holky?!“

„Co prosím?“

„Ptám se, jestli jsi na holky, ale pravdu prosím.“

„Co ty myslíš?“

„Myslím, že jo. Když ses na mě usmála, bylo to dost jasný.“

Dlouho mlčí. Neví hned, jak reagovat. Jak je tohle možný? Jeden nevinný úsměv … i když on tak nevinný nebyl. Prostě se jí Klára líbí. Dala by si s ní říct. Že je lesba, ví od svých patnácti. Jakoby nestačilo, co jí příroda nadělila. Vzhled neatraktivního kluka a ještě s odlišnou orientací.

„Nikdo to, Kláro, neví. Jen naši a teď ty.“

„Jasně. Tak přeci. Proto sis mě odchytla, abys mě mohla sbalit.“

„Ne, jen jsem si chtěla popovídat. Nebo to snad lesby s tebou nesmí?“

Klára se na ni chce prudce obořit, ale spolkne to a přemýšlí, co vlastně říct.

„Asi bych se měla obrnit.“

„Proti čemu?,“ ptá se Kláry.

„Nějak vás přitahuji.“

„Jakože nejsem první lesba, se kterou mluvíš?“

„To teda fakt nejsi.“

„V tom případě sorry. Hele, jestli ti to vadí, zvednu se a půjdu pryč.“

„To nemusíš. Mě by jen zajímalo, jak se stane …“

„S tím se člověk narodí. To nevíš?! V éteru je už dost osvěty. Někdy až příliš.“

„Nemyslela jsem tohle.“

„A co tedy?“

„Jak se stane, že lesba začne hrát americký fotbal? Tomu nerozumím. Navíc, ty ani jako lesba nevypadáš. Spíš bych tě hádala na přeoperovaného chlapa.

„To teda fakt dík.“

„Klídek. Prostě jsi hříčka přírody. To se nedá nic dělat.“

„Nevím, jestli ti nemám dát pár facek.“

„Nebuď tak úzkoprsá. Ty si myslíš, že já si nic nevyslechnu na svůj zevnějšek. A to jsem vcelku normální.“

„Zatímco já …“

„Zatímco ty jsi menšina. I když mi přijde, že se ta vaše menšina nějak zvětšuje. Asi že je to trendy, mít něco jinak. To je dneska spíše bonus než handicap.“

„Ne až tak velkej, to mi věř.“

„Hele, já vím, že to není prdel. Dokážu si představit, jaké to je …“

„Nedokážeš, když nejseš.“

Napije se vydatně piva. Chce se jí opět začít brečet. Je to někdy těžké. Nepůsobí tak. Působí jako někdo, koho nic nerozhází. Kdo má nadhled. Stačí někdy málo a je na šrot i se vším svým piercingem, který si nechala udělat v nose na přepážce. Neví, co ji k těm vylepšením zevnějšku vede. Prostě to tak chce. Je - li jiná uvnitř, chce být jiná i navenek. Tak to je.

„Máš pravdu. Asi nemůžu vědět, jaké to je, ale mám díl empatie, to mi věř,“ poví jí Klára a pro změnu se zase ona usměje.

„Budu ráda, když budeš alespoň moje kámoška, moc jich nemám upřímně.“

„Třeba se nějaká další najde.“

„Nezlobila bych se, ale člověk chce i kousek něčeho, co ti žádná kámoška dát nemůže.“

„Chápu, ale tady se s někým takovým seznámit je dost málo pravděpodobné.“

„No právě.“

„Jakmile se to provalí, víš, jací dokážou být lidé.“

„Vím to moc dobře, ale v tomhle dokážu být jako obrněný transportér.“

„Tak proto ten americký fotbal?“

„Přesně.“

Zasmějí se tomu a dají si pak ještě jedno pivo společně.