Den pro sebe …

Cítí, že ho moc potřebuje. Zase má pocit, že chodí po tenkém ledě. Někdy to tak je, jakoby se měl co držet, jakoby musel zastavit a najít zase sebe a ten svůj správný směr. Okamžik, kdy se bude cítit klidně a spokojeně. Ráno se ..

nasnídá, koukne na svůj oblíbený seriál MASH, to ho často tak nějak nakopne a naladí, udělá něco nezbytné z práce u počítače, sedne na kolo a jede na nedaleké koupaliště přímou cestou z kopce. Svítí slunce, fouká slabý vítr, jede lesem, obloha je azurová, ve vzduchu voní posekaná tráva a vlhkost je po předešlém dešti příjemná. Užije si tu jízdu jako kluk, kterým kdysi býval a snad i stále nějak je. Snaží se, vidí v tom dobrý relax i v té své zvláštní a poťouchlé infantilitě. Je to jeho svět, který si chce nechat. Z pudu sebezáchovy, z pocitu, že je to tak pro něj správně. Ať si každý o něm myslí, co chce, už vidí, že nemá žádný smysl se na to ohlížet. Kéž by na to přišel dříve, kéž by viděl více do lidí i do sebe, ale asi to tak vše mělo být. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, o to více si třeba vše užije. To co je v životě cenné a co stojí za nějaký ten úlet jiným směrem, kde bude třeba i o samotě, ale bude na své vlastní straně, ne na nějaké druhé, kam ho někdo ve svůj prospěch zažene. To už nechce a nemíní připouštět.  

U koupaliště je hned. Sesedne z kola, rozloží si deku, svlékne se do plavek a otevře si plechovku s pivem. Kouká do slunce a pak směrem k vodní ploše koupáku, kde jsou tři starší lidé. Je dopoledne, všední den, většina lidí je v práci. On je tam, kde je, protože pracuje na volné noze. Zatím si čas organizuje podle sebe. Dokud to jde, dokud může, dokud má nějaké rezervy, finance. Někdy je práce málo a někdy čeká, až nějaká přijde. Už si na to zvykl částečně, ale je mu to nepříjemné. Byl by si přál, aby to bylo i v tomto ohledu trochu jiné. Snaží se to ale brát tak, jak to je.

Jde k vodě, zkusit, jaká je. Ledová tříšť téměř.

„No jo, to víte, jste na vesnici, koupák prosakuje a neustále se dopouští vodou ze studně, tak se to ani ohřát nestihne,“ řekne jeden důchodce ve vodě a vidí, že má jizvu na hrudi, jistě prodělal operaci srdce.  

„My jsme tu zvyklí, ale přespolní raději mizí někam, kde je to více teplé,“ přidá k dobru další pán ve vodě a rozvine se spolu s ním diskuse.

„Lidi jsou zhýčkaný dnes.“

„Mi to nevadí, že je to studené. Naopak to vítám upřímně,“ poví za sebe.

„Tak to jste jeden z mála. Tady je to spíše pro místní štamgasty. A to my teda jsme. Chodíme sem od svých chlapeckých let, a to je už hezká řádka let.“

„My už velké nároky nemáme.“

„Na to si člověk přijde s věkem, kde je mu dobře.“

Poslouchá ty důchodce a je mu s nimi dobře. Jen tak klábosí zdánlivě o ničem pod širým nebem, ale má to své kouzlo pro něj. Je to spontánní, uvolněné a někdy už nic jiného ani nechce, nepotřebuje.  

Vrátí se na deku, vezme si plechovku piva a užije si chvíli se sebou a pro sebe. Jen tak sedí a pozoruje, trochu se uvolňuje, přemýšlí o všem možném a chvíli taky o ničem. Pouze o tom, co je a že je tam, kde je. Není to tak špatné a je to za humny. On luxus nepotřebuje. Někdy mu schází moře, jeho vůně, pohled na něj, šplouchání vln a tak dále. Třeba si k němu ještě někdy zajede. Uvidí, jak vše půjde. Někdy totiž v jeho případě nejde vůbec nic. Musí se zastavit, popřemýšlet, co dělá špatně, kde je chyba, co může změnit a co ne. Většinou ale na nic moc smysluplného nepřijde, tak čeká, až to odplyne a doufá, že se uděje něco příhodného, co ho trochu nastartuje. Doufá a věří, neboť taková víra někdy uzdravuje. Ale jindy zase dost pochybuje a hledá se. Ve světě, který jde proti jeho ustrojení a docela jiným směrem, než by si byl přál, než by byl vnímal, že je správně. Nemá a nemůže na to mít vliv. Může změnit leda kousek kolem sebe a v sobě, ale ono to nemusí být tak málo mu přijde.     

 K vodní ploše přijde skupina dětí. Holky a kluci. Začnou u vody hned spontánně dovádět. Jen je tak pozoruje, závidí jim trochu, ale dělá mu to dobře, vidět je, být tomu nablízku. Nechat na sebe působit obyčejnou dětskou hru, při níž kluk vezme holce tenisku, ona ho honí kolem bazénu a prosí ho, aby ji neházel do vody, a on vždy náznakem ukáže, že hodí, ale pak nehodí a hra pokračuje dále. Důchodci mezitím odejdou, vyklidí pole, jakoby to tam bylo nepsané pravidlo. Mladí vystřídají starší, kteří tam kdysi třeba běhali podobným způsobem. Někdy se vše tak říkajíc opakuje. Něco vždy zůstane. Vždy se něco málo přenáší na další generace. Možná právě to, co je nejcennější, co máme všichni v sobě, geneticky, lidsky, to jádro, na které žádný pokrok nedosáhne.

Rozhodne se jít do vody. Vstane, narovná se, dívá se na hladinu. Nadechne se. Musí se trochu pochlapit. Jde blíže k vodě. Strčí do ní palec. Kurva, to je led. Řekne si v duchu a vidí, jak do ní jeden z kluků skočí s velkým odrazem a se saltem. Chce se před holkami předvést. Báječné, ale no to si fakt netroufne. Bude rád, když do té vody vleze. A taky že to dokáže. Plave na druhou stranu a pak hned zase zpět. Divokým tempem, kraulem, aby necítil ten chlad a vylezl co nejdříve na břeh. Tam se ohřeje, vypije si zbytek piva z plechu a je mu příjemně.

Za chvíli zase pojede dále. Utře se, převlékne se, hodí tričko a kraťasy na sebe … je v tom všem díl pohody a svobody, kterou pociťuje. Snad je to i tím začátkem prázdnin, který dětem další den nastane a on je stále uvnitř sebe na jejich vlně, na jejich straně. Více než na té straně dospělé, kde by měl být, kam patří svým věkem, ale méně už svým naturelem. Možná by ho někdo s jeho myšlením zavřel rád do blázince, ale takový se se zlou potáže. Už se dokáže postavit sám za sebe. Musí, nemá na výběr. Odřízl se téměř ode všech. V ten daný moment ale cítí, že udělal správně. Že to bylo pro něj z mnoha důvodů nezbytné.  

Jede dál směrem, který zná velice dobře. Jediný rovinatý úsek pro jízdu na kole v místě, kde léta žije a kde se cítí relativně dobře. Podhůří Krkonoš na dosah Českého ráje, který miluje. Vše to kolem, kopce, horský terén, rybníky, je toho hodně a stále zde nachází i věci nové. Teď si to razí po rovině svým pomalým tempem a dívá se kolem sebe. Relaxuje, sleduje, dýchá hluboce a nasává vzduch, který voní senem. A jinde zase hnojem. Jemu to nevadí, naopak mu to dělá dobře. Někdy si i říká, že dělat v zemědělství by pro něj nemuselo být marné. Ale jedna věc je to pozorovat vše z dálky a druhá být přímo něčeho účasten. On téměř ve všem už preferuje to první a přeje si jediné, aby to tak mohlo být i nadále, aby nebyl nucen do něčeho, co dělat nechce. Třeba to vyjde, třeba to klapne. Klaplo to jednou, klapne to třeba i podruhé. Dělá, co mu vyhovuje a v čem se našel. Ale i tím, jak k tomu přistupuje, jde nějak proti době, proti jejím trendům, byť vše sleduje, vnímá a snaží se. Ale teď jede na kole a nechce na to myslet, nechce o tom ani přemýšlet.  

Doma si uvaří oběd. Sedne si a pustí si TV. Je klidné letní odpoledne. Nic se kolem něj neděje. Někdy by chtěl a jindy mu to naopak vyhovuje. Cítí se trochu jako zbloudilá ovce. Ale ten den, přinejmenším to dopoledne stálo za to. Zase si to zopakuje. Je léto a ta jeho předzvěst na něj působí vcelku dobře. Skoro jako tenkrát, když mu bylo deset a užíval si svět, aniž by o tom kolikrát věděl. Prostě se to dělo. Samozřejmě, spontánně a nenuceně. Proč se k tomu tedy nevracet, proč to nezkoušet. Co na tom, kolik mu je nebo bude. Každý nechť se sám rozhodne, co chce, co si přeje, co preferuje. On preferuje, pokud může, právě tohle. Byť je to mnohdy mimo výseč. Ale to mu dělá dobře. Býval rád rebel a jeví se mu to tak, že jim v skrytu duše stále je. Jen to na první dobrou není tolik vidět.