Zastavení se

Stojí před budovou školy, do které kdysi chodil. Střední peďák na okraji Prahy. Má zvláštní pocit. Zdá se to být jako včera. Vzpomínky ho pohlcují a on se k nim chce stále více a naléhavěji vrátit. Neví, proč to dělá. Něčím ho to

konejší, přestože ta léta nebyla kdoví jak šťastná. Právě tam začal čelit anorexii. První rok zvládal studium denní, pak již musel přejít na studium dálkové. Vybavuje si, jak byl od svého okolí izolovaný. Jak se uzavíral do sebe. Jak měl svůj svět, do něhož prakticky nikoho nepouštěl.    

Bylo to tak zvláštní a je to i s odstupem let, když si to vybavuje. Kde se v něm bere ta potřeba se vracet? K čemu to je? Hledá díl poznání, díl něčeho, co mu chybí teď? A proč právě tam a na tom místě? Možná jen proto, že se tam objevil náhodně. Využívá té situace k zastavení, k bdění, k vzpomínání. Proč ne!? Stále se za něčím žene! Jeden druhého se snaží předhánět. Už nemůže a ani nechce!

Když závodil s vrstevníky na ovále, bylo to jiné. Nebo když skákal do dálky a chtěl co nejdále. Ukázat se, předvést se, možná i vyhrát nad ostatními. Ale bylo to přímé, spravedlivé, žádné zákulisní hry, žádné podvody. Vyhrál prostě ten lepší, poctivější, ten co tomu dal ze sebe více. Ale teď! Vyhraje ten navenek prohnanější, záludnější, průbojnější, schopnější nebo spíše všeho schopnější. To je tedy ten dospělý svět? Patrně. Není mu v něm nejlépe a hned má odpověď. Raději se vrací zpět i tam, kde to bylo náročné, než aby zase čelil další prohře díky své někdy až slepé naivitě, důvěře. Zklamali ho i lidé, kterým věřil téměř bezmezně. Dnes ví, že to už nejde.

Cítí se osaměle u té silnice před školou, kde panuje běžný den. Za ním jezdí po hlavní magistrále auta tam a zpět. Před ním vcházejí do budovy školy studenti, baví se, zdají se být v pohodě. Za budovou školy vidí atletické hřiště. Je ještě prázdné, nikdo na něm netrénuje. Byl by si na něm dal pár koleček. Tenkrát někdy vysedával stranou na lavičce. Dělala mu potíž mezi pobyty v nemocnici i obyčejná chůze.

To a mnoho dalšího mu jistě změnilo perspektivu. Změnilo mu to úhel pohledu. I směrem k životu, k sobě samému. Nefunguje to moc v reálu, ale drží se toho i přes jednu a další porážku. Byť někdy ztrácí hlavu a pojme ho zlost, že si zase znovu naběhl. Je toho na něj někdy moc a nemá odezvu. Nemá ochranu. Pere se o každou píď něčeho, protože neplatí to, co snad dříve platilo. Dané slovo! Slovo jako takové přestalo mít váhu. Možná proto, že je těch prázdných všude až moc.  

Stojí dál před tou školní budovou a vnímá, že převelká města nejsou pro něho. Už má svůj domov, své místo. Jen práce ho někdy přiměje jet někam, kde je příliš velký kolotoč. Všeho je moc. Zvyká si na to. Čelí tomu a při tom dál vzpomíná, co bylo. Přichází to samo a nechává tomu průchod. Možná je to ten správný moment zastavit se, posečkat. Byl by tam rád potkal dívku, do které se tehdy zakoukal. Třeba coby učitelku. Nebo coby matku s dítětem, které povede za ruku. Ale je to všechno příliš dávno. Možná by ji nepoznal. Nejspíš by se minuli beze slova. On ji pouze z uctivé dálky sledoval, když byla příležitost. Na víc si netroufal.

… … 

Někam ho to všechno posunulo. Možná mimo hlavní trasu, mimo dráhu, po které mnozí jedou a on se na to dívá a je stranou. Třeba právě to je jeho úkol. Sledovat to, psát o tom, vnímat něco jiného a mít trochu jiný obzor. Nebouřit se proti tomu, ale přijmout to. Jako dar, který má jako všechno i svou druhou stranu. Chce to? Jeví se mu, že ano. Někdy nestojí o nic jiného.

Sedne si na lavičku a sní svačinu, kterou si přivezl. Dopřeje si někde kávu nebo pivo. Pak sedne na autobus a pofrčí zpátky k domovu. Bude se dívat na ubíhající krajinu. Bude vnímat i za sklem čerstvý vítr. A pak si doma vezme hůlky a projde se ke skokanským můstkům. Potřebuje myslet na něco hezkého, aby se neztratil, aby si udržel svůj styčný a záchytný bod. Někdy je to doslova maličkost. Třeba návštěva prostoru, kde si dá moccacino. Na to má chuť. Užije si ho a skočí si na něj do automatu se setměním k zimáku.