Oblíbená trasa

Sedne si u bytovky na obrubník a jen tak se dívá kolem sebe. Za zády má kolo a chystá se na výlet. Do Českého ráje. Stačí přejet přes kopec. Potřebuje se zklidnit. Narovnat se. Mysl ho někdy stáhne a on neví, proč se to stále děje

Je hezký letní den, svítí slunce. Snaží se myslet na něco, co ho nakopne. Třeba na to, jak se za chvíli vykoupe v rybníce. Nebo jak si dá pivo na zahrádce v hospodě. Nebo na to, jak se zastaví v malé obci v malé cukrárně a dá si zmrzlinu nebo zákusek. Má den sám pro sebe. To mu vyhovuje. To může. Nikdo mu nic neorganizuje, nikdo mu nic nevnucuje. Nikdo mu nekáže, ač má sám máslo na hlavě. Pokrytectví je všude hodně. Vytáčí ho do vrtule. Neupřímnost, agrese, touha druhého „přejet“ a ještě ho kopnout do zadnice. Proč se to děje? Proč lidé nežijí mírumilovně? Už ví, že je to vše utopie. Iluze něčeho, co neexistuje. Budiž, ale přizpůsobí se? Jen obtížně.

Sedne na kolo a vyráží do kopce. Pomalu a lehce. Svým vlastním tempem, které mu vyhovuje. Nikam se nežene. Rád se dívá kolem sebe. To potřebuje. Nahoře si dá krátký relax. Vidí Trosky, Kozákov a v dálce i Krkonoše, Ještěd. Vše jako na dlani, jako v pohádce. Vnímá, že je to domov pro něj. Že jinde žít nechce. Že tohle mu snad nikdo nevezme.

Napije se a jede dále. Po rovince a pak z kopce. Užívá si tu jízdu a chová se, jako když byl kluk a jezdil bez rukou na řídítkách, nebo se předkláněl, aby jel rychlejc. To vše může dělat, aniž by ho někdo viděl. Aniž by k tomu slyšel jakékoliv komentáře. Může se cítit volně a svobodně. Nemá toho hodně, ale tohle je pro něj důležité. Ať si myslí každý, co chce.

Pod kopcem zastaví a sedne si u malého dřevěného přístřešku při zastávce autobusu. Vstřebává nabytý klid a pohodu. Nikde nikdo. Jen pár chalupářů seká trávu. Dělá mu dobře ten zvuk. Patří to k tomu. Má na to zrovna náladu. V tichu posečká a užije si místo, odkud se může vypravit třemi různými směry. Vybere si svou oblíbenou trasu.

Opře se do pedálů. Čeká ho úsek vedoucí lesem. Mírně z kopce, kde se může posadit na kládu. Má rád vůni čerstvých pilin a kůry. Bzučí včely a pod nohama vidí hejno mravenců. Štěbetají ptáci. V ten moment pro něj nic není extrémně důležité. Vše má svou správnou váhu. Jen v zákoutí ho pořád některé věci štvou a ne a ne se toho zbavit. Nelze tomu uniknout. Nepohltí ho to. Má to vcelku pod kontrolou.

Přejede přes louku a následuje sešup po rozbité asfaltové cestě, která ho přivede do obce, kde si dává své první pivo. Je to tradice a dopřeje si ho. Jen ty pouťové atrakce ho vyrušují. Příliš mu nejdou pod nos. Moc hluku, moc všeho. Představa, že by se svezl na velkém řetízáku, je mimo. Některé věci si ale rád vybavuje. Třeba když křičel na mámu v okně, aby mu hodila ještě deset kaček, že si chce koupit cukrovou vatu a jít na labutě. Tenkrát si užíval život, užíval si téměř všechno.  

K velkému pivu přidá ještě jedno malé a zase vyjede. Nejprve na Borek. Uskupení pískovcových skal, kde jsou malebné výhledy do kraje. Nic se jim nepodobá. Je to někdy nášup energie. Borové háje mu připomínají svou vůní moře, kam jezdíval pravidelně. Teď mu na to nezbývají peníze. Ale věří, že se tam jednou dostane. Vzpomínek má na ta místa hodně. Byl snad třicetkrát na jednom místě. Vozil je tam otec. Už se neozve. Už je jinde. Oba jsou jinde. Rozešli se. Je to smutné, ale ne vše lze zacelit, nelze se přes všechno přenést. Někdy je potřeba couvnout a jít dál po své vlastní cestě. Tvrdě a nekompromisně. Zvlášť když máte vytčený cíl a víte, že vám v tom ten druhý nepomůže. Nesoudí, nekritizuje, jen to konstatuje.

Z Borku přijede k hlavní silnici, kde je kiosek. Dá si točené pistácie a slaný karamel. Úžasná kombinace. Sedne si znovu na obrubník u silnice a sleduje, co se kolem děje. Pozoruje lidi přicházet a odcházet. Posedět, posečkat a pak zase jet. Silnice vede i ku Praze, takže frmol zde panuje. Jeho ale láká jet přes silnici k rybníku, kde se vykoupe. Kde plavou labutě. Musel se rozhodnout a obětovat něco pro tohle. Nelze mít vše. Vnímá, že takhle je to pro něj asi správné. Má své ambice, ale míjejí se s tím, co se kolem děje. Musí jít po své cestě a uvidí se, kam ho dovede. Dal ze sebe, co šlo, teď už nemůže. Potřebuje myslet na sebe. I proto se snaží užít si kdejaké maličkosti. Nechce je na své oblíbené trase přehlížet.

Skočí do vody a plave na druhý břeh. Trosky jsou nad ním, má je téměř „po ruce.“ Dívá se na ně a stále ho to okouzluje. Domov se nezapře. Je to jeho místo na světě. Patří sem a srdce mu to potvrzuje i emočně. Ohřeje se na slunci na zádech. Mhouří oči k azurové obloze. Je mu hezky a smutně zároveň. Stýská se mu po lidech, které měl rád a kteří měli rádi jeho. Dávali mu to najevo. Cítí prázdno, které ho svazuje. Leť nízko, říká mu přítelkyně a vnímá, že to je pro něj v daný moment to správné východisko. Držet se země a nechtít víc, než potřebuje. Vnímat alespoň někdy lásku a sounáležitost.

Ještě jednou se vykoupe, záhy sedne na kolo a jede zase dále. Nedá si výšlap k Hrubé skále. Jede po rovince směrem, který mu vyhovuje. Míří ke své další zastávce. Přímo u hlavní silnice, kde je kiosek a kde rád sedí u stolku z palet s malým pivem nebo s limonádou po ruce. Dívá se do travnatého kopce na druhé straně, který ho něčím přitahuje. Pokaždé chce vstát a na ten kopec přes silnici vyběhnout. Podívat se z jeho výšky za něj. Nikdy to neudělal, ale vždy myslí na to samé. A něčím ho to vždy dojme a zklidní zároveň. Jakoby tam jezdil pro ten moment. Pro ten stav mysli, který ho naplňuje. Žije, bojuje, nevzdává se.

Jede pak dál po hlavní cestě. Auta ho předjíždějí dost nemilosrdně. Vnímá ten díl rychlosti, agrese. Stačí špatný pohyb a je to na hraně. Musí to vydržet, než se dostane k odbočce, kde už pojede po vedlejší klidné cestě. Šlape, co to jde. Má rád takové chvíle. Adrenalin se dere do krve a je to i příval energie, kdy chce a může vyjet i v mysli kamkoliv jen chce. Třeba až k Labské boudě, kde byl třikrát na kole. Po třetí si to užil nejvíce.  

Sedí na louce. Nikam nekvaltuje. V nedaleké chalupě si koupí sklenici medu a pohovoří s pánem. Je v tom spontánnost a vstřícnost. Vyjede ještě jeden táhlý kopec a záhy míří sjezdem k domovu. Užije si to své, jen by to chtělo větší nadhled. Znovu má totiž chuť říct a vystřelit do éteru, ať jdou někteří do pr … .

A ti něčím jiní, nechť přijdou. Rád jim podá ruku. Nebrání se tomu. Naopak. Udělá mu to radost a předá ji dalšímu. Jen tak. Nejlépe tiše a beze slov.