Terapeutická hodinka

„Po čem teď jdete, co je vašim cílem?“ „Nevím, ztratil jsem se. Nebo to vím, ale nedaří se.“ „Proč?“ „Něco dělám asi špatně.“ „Dáváte tomu dost?“ „Možná ne ve všem.“ „Tak musíte přidat. Zaměřit se na sebe a na to svoje a být i trochu..  

sobec. Chovat se někdy lehce sebestředně.“

„Učím se. Říkat NE. Být tam, kde je mi příjemně. Ne vždy to jde. V hlavě se mi to mele. Něco mě zvedne a něco stáhne. Někdy téměř v jedné vteřině.“

„Emoce jsou prevít. Musíte je umět držet na uzdě.“

„To je jako držet opratě divokého koně, na němž nikdy nikdo neseděl.“

„Pak si toho svého koně správně osedlejte. Ať se vám na něm jede pohodlně. On vás za odměnu doveze tam, kam potřebujete.“

„Zní to dobře.“

„Často to tak je.“

„Pokud se nezraní, pokud nezakopne o kámen …“

„To je vaše práce, dávat pozor, ať se to nestane.“

„Vy jste chtěl vždy být terapeutem, koučem?“

„Ne. Chtěl jsem být vrcholovým sportovcem. Jezdil jsem na kole. To byla moje vášeň.“

„Proč se to nepovedlo?“

„Zranil jsem se. Bylo mi patnáct a bylo jasné, že musím jít jiným směrem. Chvíli jsem tápal, hledal něco, co by pro mě i pro druhé bylo užitečné. Dlouho jsem nevěděl.“

„Co třeba být trenér?“

„To nebylo pro mě. Musel jsem od cyklistiky pryč, aby mě to nestáhlo na zem. Pocit frustrace. To že si nemůžu jít za vytčeným cílem. Nechtěl jsem se stát narkomanem.“

„To vám hrozilo?“

„Zdálo se mi, že ano. Je k tomu u mě latentní dispozice, která je dodnes mým strašákem. Asi jako pro někoho jiného boj s alkoholem.“

„S tím nemám zásadní problém.“

„Vím, že ne.“

„Někdy mi pivo sedne, jindy ne, ale dokážu být bez něj.“

„O tom nemluvme. U vás je to o něčem jiném. Stále se ohlížíte, stále na sebe berete odpovědnost za něco, za co nemusíte. A tam, kde ji mít máte, ji postrádáte a stále se uvnitř na něco a na někoho vymlouváte. Kdo vám ublížil, kdo udělal něco, co neměl. Ale byl jste to vy, kdo to dovolil. Chápete?“

„Chcete mi jedním slovem říct, že jsem zbabělec.“

„V něčem ano, ale v něčem ne. Pro něco máte síly a odvahy dost. Před jiným rád utečete. Paradoxně před tím, kde hrajete o něco svého, protože vás sevře úzkost. Strach z toho, že zase prohrajete. Už toho máte asi dost.“

„To ano.“

„Pak si ale odpovězte, zda vám to, kam míříte, stojí za to. Jestli ne, jděte od toho, ale co nastane potom?“

„Prázdno.“

„Někdy není nic horšího. Co z toho tedy plyne pro vás, Jindro?“

„Že je lepší podstoupit souboj?“

„Nebo jinak … dávat tomu víc, třeba téměř všechno. Nezůstávat na kolenou. Prostě vstát a jít. A nechávat věci přirozeně plynout.“

„I když vás druzí podkopnou, stáhnou.“

„Z toho může vzejít něco dobrého. Síla, o které nevíte, kterou neočekáváte. Přijde, když ji nejvíce potřebujete.“

„Co je to?“

„Něco mezi nebem a zemí, řekl bych. Máte s tím už přece svou zkušenost.“

„To je pravda.“

„Nezapomínejte na to! Důležité je se příliš nebát. Nenechat se svázat. Pravidly, dogmaty, předsudky, řečmi lidí, kteří nevidí za roh. Poslouchejte svůj vnitřní hlas.“

„Nikdy se nemýlí? Mám pocit, že někdy ano.“

„Možná i omyl má být součást toho všeho. Může vám otevřít oči, posunout vás. Vy umíte stát, lelkovat. Nic proti. Je to úžas nad přítomností třeba. Ale někdy člověk musí akcelerovat. Musí něco absolvovat. Jinak se z něj může stát prošlá konzerva.“  

„To bych docela nerad.“

„Tak s tím koukejte něco dělat.“

„Dáváte mi zabrat.“

„Nejsem tu od toho, abych vás hýčkal.“

„Chybí mi někdy láska.“

„Vím, v tomhle světě se někdy těžce hledá. Ale ona je a musí být ve vás. Když tomu tak není, život není sranda. Je v něm úzkost a tíha.“

„Příroda … to je slovo, které mě teď napadá.“

„Pročpak?“

„Tam má vše daná pravidla. Je nad námi. Je upřímná. Něco vám dá a nic nežádá.“

„Ve světě lidí je to ovšem pohádka.“

„Přesně tak.“

„Co s tím tedy budete dělat? Chcete se přizpůsobovat nebo dál hledat?“

„Hledání je zábava. To mám docela rád.“

„Tak a možná i to je vaše cesta. Hledat, tápat a nalézat. V maličkostech je pravda. Někdy vzchází i ze dna. Musíte si to uspořádat. Něco obětovat. Dávat tomu, co je potřeba. Někdy i malý úhybný manévr znamená, že se objeví mlha. Je těžké pak vejít zase do světla.“

„Mám ještě šanci?“

„Ta je tu pořád.“

„Možná mi pro dnešek stačí tato věta.“

„Bezva. Stejně uplynula naše hoďka. 1500 korun. Zvedla se taxa.“

„Více než tisícovku u sebe nemám.“

„Cenu snížit nemohu, ale srovnáme to příště, souhlas?“

„Ok.“

„Vítejte v reálném světě. Je potřeba vám ho tu a tam připomínat.“

Vnímá, že se v něm zpoplatnilo téměř všechno. Někdy i to, co se za peníze koupit nedá. .