Anna

Jan Jurek: Anna

Už dál nemohl. Vzal do ruky tašku, naházel do ní pár svršků rozhodnutý zase vypadnout. Hned ve voze se mu udělalo líp. Cucal větrové bonbóny, pil pramenitou vodu a zpoza svých slunečních brýlí se díval do jarem pučící krajiny. Rozkvetlé stromy, zelená tráva, modrá obloha, slunce… tohle potřeboval. Zase mu bylo trochu dobře, třeba věděl, že to přeletí jako vteřina. Po pár kilometrech natankoval benzín, koupil si u čerpací stanice noviny, obloženou housku a jel dál. Rovnou za nosem, zprvu po frekventované dálnici a pak dál po silnicích druhé a třetí třídy, v jejichž směr měl větší důvěru. Dálnice vedly od města k městu a právě jim se chtěl na čas vyhnout. Razil si to po úzké asfaltce plné výmolů a čekal, až najde klidné půvabné místo, kde by na chvíli zastavil a trochu se porozhlédl. Potřeboval být sám, docela sám, daleko od lidí, někde na periferii světa, kde se nic neděje, kde mají věci ještě svůj řád, svůj vnitřní nikým neupíraný smysl. Tam, kde už léta žil a pracoval, jakoby pod tlakem vnějších událostí všechno smysl ztrácelo. I lidské utrpení, které vnímal na každém kroku, třebaže jiní ho přehlíželi. Jen když se napil, dokázal na chvíli vypnout a všemu dát volný průběh. Když byl střízlivý /což byl skoro pořád, pil ne proto, že by mu to kdo ví jak chutnalo, ale pro tu uvolněnost a apatii, která se pak dostavila/ vnímal okolní zabydlené civilizované aglomerace se vší svou neuspořádaností a nepředvídatelností příliš citlivě, asi víc než jiní. Z asfaltky třetí možná čtvrté třídy sjel na polní cestu, v jejímž středu se jako lem klikatil zelený pruh trávy. Ten ho dovedl k místu, které hned upoutalo jeho pozornost. Z útrob vozu zíral do svahu ne moc strmého, kde v pravidelných rozestupech stály rozkvetlé třešně. Hádal, že ten sad někomu patří, že na něj dříve nebo později někdo přiletí se psem nebo v lepším případě s holí v ruce. Jako kluk si to zažil nesčetněkrát a jednou ho i pes pokousal, když ne dost rychle utíkal před jeho chtivými uslintanými tesáky. Dodnes má jejich stopu na levém lýtku – dva růžové kulaté flíčky, které mu zůstanou jako varování. Přesto zůstal. Vystoupil z auta a pomalou chůzí šel do svahu. Ve stínu jedné z třešní se posadil. Opřel se zády o kmen stromu adíval se k obloze. Byla modrá jako hladina moře. Zlehka oddechoval a v puse žmoulal osten trávy. Vtahoval ho do sebe jako chuť tabáku z cigarety. Ruce zabořil do rosou vlhké hlíny. Pocítil příjemný chlad na svých prstech. Nechal je zabořené v zemi jakoby s ní chtěl srůst, podobně jako všechny stromy kolem. Ptáci ševelili v korunách stromů, vítr rozfoukával bílé plátky květů s růžovým nádechem volně do prostoru. Měl pocit, že to místo důvěrně zná, jakoby tam už někdy byl. Mhouřil oči a sledoval žlutá tělíska, která stékala před tmavou
clonou jeho zraku. Už už by usnul, kdyby ho nevyrušilo pravidelné rytmické šustění v trávě dávající tušit lidskou chůzi. Pomalu se otočil. Blížila se k němu jakási dívka v dlouhém bílém úpletovém svetru. Byla ještě daleko, ale už tušil, že je krásná. Pomalu vstal a čelem k dívce čekal, až bude dost blízko, aby ji oslovil. Nejspíš ji ten sad patří, napadlo ho. Asi si říká kdo je a co tam dělá na soukromém pozemku. Nikde ale žádná cedule nebyla, ani plot ani jiná zátarasa, nic. Jistě ji vše v klidu vysvětlí. Stála před ním a dívala se na něj. Nemýlil se. Byla nádherná. Plavé vlasy kopírovaly profil její sluncem opálené tváře. Zpoza jejich přivřených víček viděl modré oči. Růžové rty měla semknuté a nehybné. Působila na něj jako nenadálé zjevení. Byl by ji hned obejmul, kdyby to byl sen a ne skutečnost, v níž jsme víc ostražití a méně sami sebou. „Asi se hněváte,“ řekl. „Proč bych měla?,“ zeptala se. /Její hlas byl jasný a průzračný. Nebyla v něm stopa po hrubosti, stopa po ničem, co slýchal z hlasu i nepochybně mladších dívek, chodících do velkoměstských kaváren a dýchajících dehet z cigaretového kouře./ „Myslel jsem, že vám to tu patří,“ řekl. „Mně? Jak vás to napadlo?“ „Nevím, prostě …“ /Přerušil se. Nechtělo se mu vysvětlovat své tušení. Raději se na tu dívku chvíli v tichosti díval./ „Vy nejste zdejší, že ne?,“ zeptala se. „Ne, to nejsem.“ „Myslela sem si to. Nikdy dřív sem vás tu neviděla.“ „Nikdy dřív sem tu nebyl.“ „Je tu hezky, že?“ „Moc hezky. Hlavně je tu klid.“ „Za to vy vypadáte rozrušeně.“ „Ano?“ „Jakoby ste se něčeho bál.“ „Jak ste na to přišla?“ „Kouká vám to z očí. … Strach!“ /Vylekal se, když to řekla. Byla si tak jistá. Co je sakra zač?/ „Ste jasnovidka?“ „Jen obyčejná holka z vesnice.“ „A já sem obyčejnej chlap z města. Petr Musil.“ /Představil se a podal ženě ruku. Lehounce ji stiskla./ „Anna, příjmení není důležitý.“ Posadili se. Dozvěděl se, že Anna do těch míst chodí pravidelně. Nejraději ráno s rozbřeskem. Taky zjistil, že ten sad patří nedaleké obci, čítající několik desítek obyvatel, kde se všichni dobře znají, možná až příliš na její vkus. Zpočátku působila rozpačitě. Bylo zjevné, že se s cizími lidmi nebaví každý den a že se nezapřádá do rozhovoru s každým na potkání. Asi ji byl sympatický, pomyslel si. Taky se bál, aby to něčím nepokazil. S děvčaty to nikdy příliš neuměl. Popravdě, každý vztah, který do té doby měl, skončil fiaskem. Jakoby nebyl zrozený pro život s ženou, nebo jen nepotkal tu pravou, ještě nevěděl kde byla pravda, ale ta první varianta se mu s přibývajícím věkem zdála víc a víc pravděpodobná. Ostatně už mu bylo třicet a ještě s žádnou dívkou nevydržel déle než pár měsíců. A i to bylo ke konci už jen udržování dávno mrtvého stromu při životě. Krásně voněla. Její svetr aviváží z reklam – vůně lučních květů do vašich domovů, vybavil si jeden slogan. I její pleť voněla pro něj neidentifikovatelným parfémem. Nebo to byla její přirozená vůně, už tomu skoro nevěřil zvyklý na líčidla a umělé odéry všeho druhu.
Byla mezi nimi úzká skulinka, která mu zabraňovala se jí dotknout. A přitom jakoby to byla široká peřej, která měla zůstat nedotčena. Mlčky seděli a ani jeden z nich neměl potřebu cokoliv říkat. Jak dlouho už tohle nezažil? Tu přirozenou koexistenci dvou lidských bytostí, které ve vzájemné souhře, aniž by se o ni jakkoliv snažili, v tichosti spočinuly v náručí přírody. Nic o sobě nevěděli a přesto měl pocit, že se znají celá léta, celá staletí v běhu času, který nejde zastavit. Uvědomil si tu tíživou pomíjivost všeho, i toho okamžiku, na který tak dlouho čekal, aniž by o tom věděl. Za chvíli všechno skončí. Vrátí se k životu, který vede a ji už neuvidí. Tolik chtěl pohladit hřbet její ruky spočívající klidně v trávě. Ani jeden prstýnek, ani jedna ozdoba z laciné šperkovnice, její ruka byla prosta všech umělých příkras jako všechno kolem. Zaklonila hlavu, tiše dýchala a přimhouřenýma očima se dívala do oblohy. Její tajemství skryté pod svetrem ho učarovalo. Představoval si její holý prs ve své dlani. Krouží kolem bradavky a pak sestupuje niž a níž až k blažené komůrce jejího ženství, skrytým pod přiléhavými jako mramor štráfkovanými džínsami. Z ničeho nic otevřela oči a podívala se na něj. Skoro se lekl, že odtušila, nač před chvílí myslel. Že ji někdo vnuknul varování v té chvíli, kdy už slunce téměř vystoupilo na obzor. „Už budu muset jít,“ řekla. „Proč?“ „Dětem připravit snídani. Touhle dobou vstávají.“ „Máte děti?“ „Dvě, kluka a holku. A vy?“ „Já děti nemám.“ „Svobodný?“ Přisvědčil. „A vy? Vdaná?“ „Už šest let.“ Na chvíli se odmlčela. Dívala se na něj takovým zvláštním záludným pohledem. „Chcete znát tajemství?“ Jak by nechtěl. Vzala jeho ruku a položila ji na své bříško. Ta důvěrnost ho překvapila, ale užíval si ji. „Ani můj muž to ještě neví. Nikdo to neví, jen vy a já.“ Už mu to došlo. V jejím krásném těle rostl další život. Držel chvíli svou dlaň na jejím břiše, jakoby snad čekal na nějaký hmatatelný důkaz, třeba kopnutí nebo tlukot srdce. Na to ale bylo ještě příliš brzy. Sňal svou ruku a položil ji do trávy vedle té její. „Ste šťastná?,“ zeptal se. Věděl, že je, ale chtěl to slyšet. Už dlouho od nikoho neslyšel tu prostou větu, že je šťastný. „Ano, sem šťastná. A vy?“ „Já své štěstí teprve hledám.“ „Tak vám budu držet palce. Abyste ho našel.“ „To je od vás milé, děkuju.“ „Ještě není zač.“ Vstali a rozloučili se. Chtěl ji alespoň jemně políbit na tvář, ale neodvážil se. Zády k němu se vzdalovala a Petrovi nezbylo než přihlížet, jak Anna nenávratně mizí za horizontem svahu, v jehož středu stál zcela neschopný se pohnout.