Kluci z děcáku

Před pár dny opustili dětský domov. Nejprve si najdou práci na vlakovém nádraží. Dostanou i jednopokojový byt s teplou vodou. Na rozjezd mimo brány dětského domova, kde vyrostli a strávili celý svůj předešlý život, docela dobrý. Jirka a Petr. Dva kámoši. Dalo by se říct bráchové, třeba ne pokrevní. Pořád byli spolu, v děcáku, ve škole, všude. I teď.

Je ráno. Mají před sebou první šichtu. Jirka se bojí, Petr mu dodává kuráž.
„Ničeho se neboj, bráško, spolu zvládneme všechno. Věříš mi?“
„Jo,“ odpoví Jirka v obavě, co jim nový život přinese.
Přednosta stanice je akurátní típek. Nejprve si kluci musí vyslechnout z jeho úst dlouhý monolog o tom, co je to pracovní morálka a co se stane, pakliže ji někdo poruší.
„Nesnáším flákače, nesnáším, když někdo chodí do práce pozdě, nestrpím nekázeň, šolichání, ulejvání a hlavně netoleruju chlast. Stačí kapka v pracovní době a letíte. Na hodinu, rozumíte?“
„Ano,“ odpoví Petr.
Přednosta je hned po „uvítacím“ pohovoru vezme přímou cestou do centra dění, kde budou od nynějška trávit osm hodin denně. Sledují příjezd vlakové soupravy. Jirka počítá vagóny, zatímco Petr poslouchá přednostu, co že teď bude jejich práce.
„V posledních dvou vagónech jsou balíky. Vy je vyložíte na pojízdný vozík a převezete do odbavovací haly. Tam se balíků ujme další parta, která Vám zároveň předá jiné balíky a řekne Vám, do jaké soupravy je naložit, což bez meškání uděláte. Je to jasný?“
„Jasný, šéfe. Naložit, vyložit, o nic víc se nestarat,“ odpoví Petr.
„Přesně tak. A ještě něco. Když bude mít některý z cestujících objemné zavazadlo, vy budete první, kdo k němu přikluše a nabídne mu pomoc.“
„Rádi pomůžeme,“ řekne Petr. Jirka dál bez hnutí sleduje vlakovou soupravu stojící před ním. Předák, který klukům zatím nebyl představen, otevře poslední vagón.
„Jsou ti noví?,“ zeptá se předák přednosty.
„Jo.“
„Fajn, tak můžou hned začít.“
„Slyšeli jste. Všechno vyložit, odvést, naložit další a přivést,“ vysype ze sebe přednosta a kluci hned kmitají, zatímco přednosta s předákem nečinně přihlížejí.
První den v práci mají za sebou. Kdyby jeden z nich řekl, že to čekal horší, nebyla by to pravda. Leží každý na svém kavalci a nečinně zírají do stropu.
„Naložit vyložit, o nic víc se nestarat,“ řekne Petr jen tak.
„Zní to jednoduše,“ řekne Jirka.
„Ale moc jednoduchý to není.“
„Co to zabalit a zkusit něco jiného?,“ navrhne Jirka.
„Na to zapomeň. Nic lepšího pro nás dva nenajdu. Smiř se s tím. Tohle je teď naše práce. Díky ní si budeme žít jako lordi.“
Jirka to cítí jinak, ale Petrovi neodporuje. Asi má pravdu. Pro kluky z děcáku mnoho míst, kde by se mohli zašít, skutečně není. Iluze ztratili oba už dávno, asi dřív než by sami chtěli. I v děcáku si museli všechno zasloužit, bojovat o každou titěrnost. Teď tomu zkrátka nebude jinak.
„Hele, bráško. Máme tenhle byteček, máme práci, máme jeden druhýho. Není to tak zlý. Všechno bude ok, ale musíš mi pomoct. Sám to nezvládnu,“ řekne Petr.
„Udělám, co mi řekneš, bráško, vážně, a dík,“ odpoví Jirka.
„Za co?“
„Za všechno. Bez tebe bych byl v háji.“
Petr byl vždycky ten tvrdší, ten, co dokázal v pravou chvíli udělat správnou věc. A dělá to i teď. Vedle Petra se cítí Jirka v bezpečí, vedle něj má jistotu, že to co dělá, dělá správně. Bez něj by možná nedělal nic. Bez něj by možná ležel na lopatkách a říkal si, jak je ten svět vůči němu krutej a nespravedlivej.
Dny plynou jeden za druhým. Jsou si podobné jako vejce vejci. Ráno v pět budíček, v šest nástup na šichtu. Náklad, výklad balíků, tu a tam pomoc se zavazadly někomu z cestujících. Práce je dost a za osm hodin šichty se sotva stačí najíst. Jakmile skončí, zajdou zpravidla do nedaleké knajpy. Zpočátku pijí limonádu, pak jedno, dvě piva, pak k pivu přidají panáka něčeho ostřejšího. Občas se zhulákají tak, že sotva dojdou do bytečku, aby se natáhli a spali až do ráno. Ani se nenadějí a uplyne celý jeden rok, co jsou z děcáku pryč a co stojí na vlastních nohou, které se jim tu a tam podlomí, ale vždycky vstanou a jdou dál. Světlo na konci tunelu nevidí, spíše jen tmu, která se zdá být pro ně nekonečná.
Jednoho dne Jirka do práce nepřijde. Petr netuší, kde je. Maká, aby předák ani přednosta nic nepoznali. Snaží se všechno zvládnout sám. Naložit, vyložit, o nic víc se nestarat, tak to je a tak to bude, aby měli práci, peníze, všechno co jen dva kluci z děcáku můžou chtít. Kde k sakru ten prevít je, přemýšlí Petr, copak to nechápe, copak neví, že nesmí o tuhle práci přijít. Copak neví, jaké to je být bez peněz, bez střechy nad hlavou. No jestli to neví, tak mu to honem připomenu.
„Kde je ten druhý?,“ zeptá se předák.
„Bude tu za chvíli,“ odpoví Petr.
„Vážně? Ale měl tu být už před víc než hodinou.“
„Já vím, šéfe. Než přijde, všechno zvládnu.“
„Vyřiď mu, že už chodit nemusí,“ řekne předák a zmizí.
Po šichtě maže Petr přímou cestou domů. Jirka sedí na kavalci, před sebou sbalený kufr, pohled upřený do zdi.
„Právě si přišel o práci, brácho,“ řekne Petr. Jirka mlčí. Zdá se, že nemá, co by řekl. Petr pokračuje …
„Tak poslouchej! Nebylo snadný sehnat tuhle práci, sehnat tenhle byteček, zařídit, aby všechno klaplo a my mohli existovat. Copak to nechápeš?“
„Chápu, bráško, ale já končím.“
„Končíš? Si se zbláznil?“
„Jedu za tetou. Chci ji vidět.“
„A chce ona vidět tebe? Tady máš všechno. Tam nebo kdekoliv jinde nemáš nic!“
„Přesto jet musím.“
„Fajn, tak si jeď. A nejlíp hned! No tak, na co čekáš?!“
Jirka vstane, v očích slzy. Přistoupí k Petrovi. Dlouze se na sebe dívají.
„Promiň, bráško. Jak to jen půjde, se vrátím.“
„Nemusíš. Už tě nechci vidět. Vypadni!“
Jirka bez dalšího slova odejde. Petr stojí a dívá se do zavřených dveří. Najednou je sám, jako ještě nikdy nebyl.
Uplynou dva roky. Za celou tu dobu nemá Petr o Jirkovi žádné zprávy. Dál pracuje na nádraží, naložit vyložit, o nic víc se nestarat, slova přednosty i jeho předáka, jimiž se řídí a má je vryté pod kůži skoro stejně jako svého brášku, kterého ztratil. Co asi dělá? Jak se má? Celý život byl na něm Jirka závislý a teď se protlouká někde sám. Vypadni, už tě nechci vidět. Jak rád by vzal ta slova Petr zpátky. Dal by všechno, aby s Jirkou mohl mluvit a říct mu to jediné slovo … promiň. Jenže to nejde. Adresu Jirkovy tety nezná, ani ji nezná, jen z vyprávění. V děcáku o ní Jirka často mluvil. Když se naši vybourali, starala se o mě. Nikoho než tetu
jsem neměl. Chtěla si mě nechat, ale strejda ji to nedovolil. Měl tři děti vlastní a živit další hladový krk nechtěl. Tak jsem tady, řekl mu Jirka, když byli ještě kluci za zdmi děcáku, kde Petr byl od chvíle, co se narodil a matku ani tátu ani nikoho, kdo by s ním měl něco společného, nepoznal.
Půlku toho co Petr vydělá, propije v knajpě nedaleko nádraží. Schází se tam s jedním štamgastem, Klimt se jmenuje. Je to starší pán a Petr se v jeho společnosti cítí dobře. Je stejně sám jako on. Má dceru, ale někde daleko a on se chystá po letech za ní vypravit, aby spatřil ji a své vnouče. Nic víc nechce, je to jediná věc, k níž se Klimt upíná a která ho drží při životě.
„Ublížil jsem ji,“ řekne mu jednoho dne Klimt.
„Jak?“ zeptá se Petr.
„Opustil jsem ji a s ní i její matku.“
„Proč?“
„Protože jsem byl hloupý. Chtěl jsem něco dokázat a měl jsem pocit, že mi v tom má rodina překáží. Nedokázal jsem nic a ještě přišel o všechno. Dneska po mě neštěkne pes, tak je to.“
„Víte, kde dceru hledat?“
„Vím, ale bojím se, že až mě uvidí, pošle mě k čertu.“
„Třeba ne, musíte to zkusit.“
„Už dvacet let k tomu sbírám odvahu.“
„Seberte se a jeďte. Kdybych já věděl, kam jet za bráškou, jel bych hned.“
„Dobře, udělám to.“
A jak Klimt řekl, tak udělal. Další den nasedne na vlak směr Vídeň. S Petrem se loučí ve chvíli, kdy má plné ruce práce a předák ho sekýruje jako nácek svýho žida.
„Hodně štěstí,“ popřeje mu Petr.
„Dík, budu ho potřebovat,“ odpoví Klimt.
Týden na to zaklepe na dveře Petrova bytu Jirka. Nikdo mu neotevře. Zkouší to jednou, podruhé, nic. Otevře si tedy sám. Petr leží na zemi. Před ním stojí prázdná láhev. A na stole je několik dalších.
„Bráško, slyšíš mě?“
Petr neodpovídá. Je zkárovanej, zhulenej, odrovnanej. Nemůže, nechce dál, konec. Jirka u něj zůstane do dalšího rána. Když Petr poprvé otevře oči a spatří Jirku, nevěří. Halucinace, přelud, sen. Natahuje k němu ruce, pláče a prosí.
„Odpusť, bráško.“
„Ty mi odpusť, to já tě opustil,“ řekne Jirka.
Petr se vyděsí. Sny nemluví, přeludy nejsou. Něco nebo někdo ho drží za ruku.
„Kdo jste a co tu chcete?“
Petr se dívá do Jirkova obličeje. Prsty se dotýká jeho tváře. Je to vážně on? Kde se tu vzal? A proč?
„Musel jsem tě konečně vidět a říct ti …“
„Co?“
„Že jsem v pořádku. Chtěl jsem napsat, ale bál jsem se …“
„Čeho?“
„Že bys to třeba nechtěl číst?“
„Jak tě to mohlo napadnout? Nic jsem si nepřál víc než vědět, že …“
Petrovi se sevře hrdlo a další slova nepustí ven. Po dlouhé době je šťastný.
Celý další den stráví spolu. Jirka Petrovi řekne, že bydlí s tetou, která je sama. Manžel ji umřel a vlastní děti o ni nestojí. Mají se spolu dobře, on pracuje na poště, roznáší dopisy a ve volnu píše.
„Co píšeš?,“ zeptá se Petr.
„Dopisy, které jsem ti neposlal, povídky, o něž nikdo nestojí, hry, které nikde nehrají, ale já je mám rád.“
„Třeba je budou mít rádi i jiní.“
„Snad, jednou, ale na tom nezáleží.“
„A na čem záleží?“
„Na tom, že jsme spolu, ty a já, pamatuješ – my jsme dva kámoši co se toulaj světem, co hledaj krásný svět, kde se líbí dětem.“
„Jak bych se nepamatoval, naše písnička. A tys ten svět našel?“
„Našel, bráško.“
„Bezva. Na to si připijem.“
Petr se chopí nedopité láhve. Jirka mu ji vezme.
„Slib mi, že se už toho nedotkneš!,“ naléhá Jirka.
„Tobě slíbím všechno,“ odpoví Petr. „Přijel si za mnou, dík, bráško, tohle ti nezapomenu. Už jsem nedoufal. Ztratil jsem víru a teď jsem ji zase našel. Díky tobě a díky tomuhle všivýmu světu.“
„Vezmu tě sebou.“
„To nejde.“
„Proč by to nešlo?“
„Já patřím sem a ty tam. Tak to je a tak to zůstane, bráško. A nepřemlouvej mě. Přišel čas, aby si šel každý z nás svou cestou. Tys na to přišel už tenkrát, já až teď, ale snad není pozdě.“
Petr s Jirkou si ten den řeknou vše, co si říct mají. Oba to cítí stejně, třeba to bolí, neboť okamžik loučení je neodvratný.
„Dávej na sebe pozor,“ řekne Petr, když stojí na peróně, zatímco Jirka již shlíží z okýnka vlaku, který se dá záhy do pohybu. Ještě Jirkovi zamává a pak už jen sleduje odjíždějící vlak a s ním svého vzdalujícího se brášku.
První kroky Petra vedou do nádražní knajpy. Chce se opít, ale neudělá to. Už nikdy! Jirkovi to slíbil a slib daný jemu dodrží. Objedná si limonádu a dívá se na lidi. Odkud přijeli, kam jedou a proč vlastně? Chtějí něco zažít, něco poznat! Chtějí vidět svět! Benátky, Řím, Paříž, Vídeň … . Právě z ní se ten krásný den vrátí i pan Klimt a hned si sedne k Petrovu stolu. Oči mu září štěstím. Ten člověk je jako vyměněný. Oholený, upravený, v čisté košili a kravatě, v saku z drahého tvídu a v botách vyleštěných nejspíš nějakým vídeňským poslíčkem.
„Viděl jsem svou dceru, Petře. A nejen to, já s ní i mluvil. A mluvil jsem i se svými skoro dospělými vnoučaty a s jejich otcem, kterého jsem neznal. Přesto se mnou jednal jako rovný s rovným.“
„Pán Bůh zaplať.“
„Ano. A víš co ještě?“
„Ne, povídejte.“
„Dcera mi odpustila. Pustila mě do svého domu, do svého života, kde já už nebyl. Děkuju, žes mě přiměl za ní jet. Žes mi dal odvahu to udělat. Nikdy ti za to nepřestanu být vděčný.“
A pak mu Petr řekne, že i on našel svého brášku, že spolu strávili celý předešlý den a že to byl ten nejhezčí den v jeho životě.
„Kde je? Rád bych ho poznal,“ zeptá se Klimt.
„Před hodinou odjel.“
„To je mi líto. Jistě to je skvělý člověk jako ty.“
„Ano, je skvělý, ten nejlepší, jakého znám