Kulečníkový stůl

Díval se na místo, kde kdysi hrál kulečník, pil první pivo a spal pod širým nebem. Byl podzim. Všude ticho a prázdno. Kulečníkový stůl už tam nebyl. Nikdo tam nebyl. Jen dva holé stromy v popředí, na něž jako kluk lezl, aby se naládoval třešněmi anebo měl jen výhled do dálky na vrcholky Krkonoš. Všechno se to dělo dávno. Tak dávno, že tomu sám ani nechtěl věřit. 

V těch letech nebylo běžné vlastnit kulečníkový stůl. V těch letech bylo spíš běžné mít holý zadek. Ale oni ho měli, respektive jeho početná rozvětvená rodinka ho měla. Jako památku na svůj buržoazní původ, který koloval v jejich žilách. Byli na něj všichni patřičně hrdí, ale nemluvili o tom. Byl zákaz! Buržousti nebyli v módě. Jako nebyli v módě dlouhovlasí teanegeři, americká vlajka a jiné podobné věci vcelku běžné „za oponou.“ Bylo mu patnáct, když se všechno změnilo, otočilo. Jeho dědeček – demokrat tělem i duší – to velmi prožíval. Bylo mu sedmdesát a jím nenáviděný režim se zhroutil. Za sebou měl čtyři operace, desetiletí perzekucí a před sebou pár let života. Vnímal vše co se tenkrát dělo jako zadostiučinění, že se toho dočkal.

Řekl si, že se ten kulečníkový stůl pokusí najít. Z jakési piety na pro něj zašlé časy. Někde přece musí být, přece se jen tak neztratil, pomyslel si. Vzal svazek klíčů ode všech chatrčí, v nichž kdysi léto co léto dleli jeho rodinní příbuzní. Už léta ale zely prázdnotou. Jeho strejčkové totiž s nabytou svobodou začali podnikat, jezdit po světě, začali stavět domy a bazény a své „sruby“ nechali veverkám a v zimě bezdomovcům. Učinili tlustou čáru za minulostí. Šmitec, utrum, nač se vracet a vzpomínat, stejně to tenkrát stálo za hovno, slyšel z úst jednoho svého příbuzného. Hromotluk, doktor, největší mariášník, se kterým nikdo nechtěl hrát, protože každého bez milosti ožebračil. Rodina nerodina. A v kulečníku jak by smet. Ani v pití piva nebyl nikdo, kdo by s ním dokázal držet krok. Všichni už lezli po čtyřech a on s jasnou myslí uhrál bez mrknutí oka dvacet šťouchů s třemi koulemi. Byla radost se na něj dívat. Kypěl životem, sršel energií a zatajeným vztekem na kádrováky, kvůli nimž nemohl být nikdy primářem. Protože odmítl být komunistou. Tak kvůli tomu všechno stálo za hovno? I ten kulečník, i ten mariáš, i to pivo … prý nejlepší na světě. Jeho strýc zkrátka zahořknul a nebyl sám. Bylo to jako epidemie šířící se mezi lidmi, kteří měli oprávněný pocit, že díky vládě bolševika o něco přišli.

Otevřel chatu, kde se domníval, že by kulečníkový stůl mohl být. Stál uprostřed kumbálu plného věcí, na nichž usedl letitý prach. Vrátil se myšlenkami o x let zpátky. Psal se rok 1988. Tehdy všichni, kdo byli při síle /a on mezi nimi/ nesli stůl někam, kde by byl v bezpečí před blížící se zimou. V té chvíli ale nikdo netušil, že ho tam nechají dalších x let ležet ladem. 

Nakonec se přes staré krámy přece jen dostal k tomu, co hledal. Kulečníkový stůl se zeleným potaženým plátnem na hrací ploše. Myši z něj udělali cedník. Ten kdysi nablýskaný, vyleštěný do hněda zbarvený mahagonový stůl byl provrtaný skrz na skrz červotoči a na celém povrchu spočívala centimetrová vrstva prachu a sazí. Dokonce i mrtvá myš. Díval se na to s trochou hořkosti, aby si záhy řekl, že to tak zkrátka chodí, že některé věci postupem času ztrácejí význam a zůstane po nich jen vzpomínka. Ale díky Bohu za ní.