Otec a dcera

Obrací v ruce kus dřeva, který svými tvary leccos připomíná a vybízí k tomu, aby si s ním pohrál. Užívá si klid a pohodu na pár akrech půdy, které mu patří. Užívá si možnost být zase sám sebou a bez předsudků se dívat na svět, který ho obklopuje. Do dálky se rozprostírá volná krajina. Zeleň je čerstvá a sytá. Tráva po dešti krásně voní. Sedí na malé stoličce, v jedné ruce dřevo, které našel při procházce v lese, a ve druhé smirkový papír, kterým se chystá dřevo očistit a zbavit ho svrchní vrstvy. V té chvíli k němu přijde jeho dcera. Právě vstala a se zalepenýma očima jde k tátovi. Posadí si Klárku na klín.

„Co je to?,“ zeptá se Klárka.

„Co bys hádala?,“ odpoví otec. Klárka se zamyslí.

„Připomíná to nějakou příšerku.“

„Ano?“

„Nebo zvíře.“

„A jaké?“

„Takové, co neexistuje, nebo je jen ve filmech nebo v pohádkách. Druh praještěra třeba.“

„Vidíš, to by mě nenapadlo.“

„Dáš mi to?“

„Proč ne.“

„Odvezu si to domů a dám si to na okno do pokoje.“

„Fajn. Když ti to maminka dovolí.“

Má Klárku na celý víkend a chce si to s ní užít. Je jí osm. „Je pro ni důležité, aby byla chvíli s tátou. V tom mi nemůžeš bránit. Nechci nic víc, než abych se o ni mohl tu a tam starat.“ Jeho bývalá nakonec souhlasila. I bez soudu, před který by jinak musel, protože vzdát se své dcery za žádnou cenu nechtěl. Za chvíli je Klárka u stolu. Celá září. Sedí na stoličce, houpe svými tenkými nožkami ve vzduchu a ukusuje krajíc chleba s marmeládou. K tomu upíjí kakao a prohlíží si se zaujetím všechno kolem.  

„Je tu hezky,“ řekne jen tak s plnou pusou.

„Ano, to je,“ odpoví.

„Škoda, že musím dneska domů.“

„Maminka pro tebe za chvíli přijede.“

„Co kdybych se někam schovala?“

„To nejde.“

„Proč by to nešlo? Vím o místě, kde by mě máma nenašla. Ani ty bys mě tam nenašel.“

„Věřím ti, ale maminka by se zlobila a pak by tě sem už nepustila. To chceš?“

„Ne.“

„Tak vidíš.“ 

Rozvedl se před dvěma lety. Ještě se z toho docela nevzpamatoval. Bylo to ráz na ráz. On nedokázal být jiný a ona si tedy našla někoho jiného - láska jako trám. Měl vztek. Chodil po nocích, trochu se občas napil a někdy se zašil stranou od civilizace, aby utekl před realitou. Nakonec k rozvodu svolil. Nechtěl, aby s ním byla jeho první velká láska z donucení. Vše šlo rychle a hladce. Za pár týdnů bylo po všem. Sbalil si svých pár věcí, rozloučil se a zmizel. Byl konec, byl sám, prázdný jako džber u vyschlé studny. Pomalu se vracel do svých dříve zajetých kolejí staromládeneckého bytí, vzdálen městu a jeho kolotání. Upřímně ho nesnášel a byl rád, že je z něj pryč. Má dceru, to je pro něj důležité. Jako je pro něj důležité, aby v jejich očích on byl její otec a ne někdo druhý, koho nezná a ani znát nechce. Jen z doslechu něco ví, z toho co mu kdy jeho bývalá žena řekla. „Mám v něm oporu! Ví, co chce! Pomáhá mi! Když něco říkám, tak mě poslouchá! Kdykoliv něco potřebuju, je mi k ruce! Ne jako ty!“ Fajn, říká si. Hlavně aby mu to vydrželo, aby se kluk pořád tak snažil … .

Ještě s Klárkou zajdou na hřiště zaházet si s míčem, pojezdit na kole, koupí si i zmrzlinu a sednou si s ní na tribunu, kde sledují fotbalový zápas dorostu.

„Hezký.“

„Co?“

„Ti kluci.“

„Tobě se už líbí kluci?“

„No dresy mají parádní.“

„To jo.“

„A taky jak běhají. To já bych nedovedla.“      

„Dovedeš jiné věci.“

„Jaké třeba?“

„Kreslit, nebo koulet očima, že je z toho tvůj táta naměkko.“

Klára očima „zakoulí,“aby tátu rozesmála, ale aniž to tuší, spíše ho dojme.

„Musíme zpátky,“ řekne otec.

„Proč?“

„Za chvíli je tu máma. A ještě nemáme sbaleno.“

„No tak jo, ale koupíš mi ještě jednu zmrzku.“

„Jen, když to na mě neřekneš.“

„Přisahám.“

A dá tátovi pusu, jen tak, z radosti, z lásky k němu.

Když se vrátí, stojí před chatou jeho bývalá. Ostentativně se podívá na hodinky. Má jako vždy naspěch. To mu na ni vadilo a přivádělo ho někdy k šílenství. Pořád v pohybu, pořád někde včas být a něco tam dělat, hlavně nezůstat dlouho nečinně na jednom místě. Zatímco on chce klid a pohybu co nejmíň, ona je rozlítaná. Zatímco on je usedlý a uzavřený, ona je společenská. Zatímco ona je městská, on je vesnický … balík. Tak mu někdy řekla, když ji naštval nebo spíš vytočil.

„Kde jste?,“ zeptá se Magda.

„Na staďáku …,“   řekne otec.

„… jsme byli,“ dopoví Klárka.

„Přece jsme byli, Ondro, nějak domluveni.“

„Snad se tak moc nestalo.“

„Samozřejmě. Domluva, nedomluva, všechno jedno.“

„Chceš se hádat? Před ní?“

„Ne! … Běž se sbalit!,“ řekne dceři.  

Klárka odejde. Ta tam je její veselý kukuč. Ta tam je její bezelstná radost z lelkování s tátou.

Dřív manželé. A ještě dřív dva vysokoškoláci v Praze zamilovaní do sebe po uši. On studoval práva, ona medicínu, kterou dokončila s červeným diplomem. Zatímco on se nikam nedral a stal se řadovým právníkem v jedné akciové společnosti, ona se stala primářkou s docenturou.      Klárku počali neplánovaně. Byla na cestě, tak se hned vzali. Ani se to nezdá tak dávno. Teď stojí vedle sebe a nemají si co říct.

„Jsi pořád stejný. Nezodpovědný, lehkovážný kluk, který čeká, že mu všechno projde.“

„A dost!“

Magda se lekne.

„Nebudeš si na mě pro nic za nic otvírat hubu.“

„No tak promiň.“

„Něco se stalo?,“ zeptá se Ondra.

„Pořád se něco děje,“ odpoví Magda.

„Tady ne. Tady je klid.“

„Tady chcíp pes.“

„Klárce se tu líbí.“

„Jistě. Protože tady nic nemusí, tady se jen baví.“

„No a?“

„Život je i o něčem jiném.“

„Povídej mi o tom.“

„Už jsem ti o tom řekla myslím dříve dost. Stejně si nic nepochopil.“

„Hlavně že ty chápeš všechno.“

Další z mnoha bezvýznamných diskusí utne Klárka s batohem na zádech. Otec vezme do ruky kus opracovaného dřeva.

„Ještě to dodělám a příště si to odvezeš.“

„A to má být co?,“ zeptá se Magda.

„Praještěr,“ odpoví Klárka

„Nebo Liška,“ řekne otec s naivní chlapeckou infantilitou, kterou Magdu popuzuje.

„Co to připomíná tobě, mami?“

„Mě nic,“ odpoví a vezme Klárku za ruku. „Musíme jet. Měj se.“

„Vy taky.“  

Otec líbne dceru a podívá se ještě na Magdu. Jakoby od ní stále něco čekal. Ve skutečnosti ale nečeká nic. Stojí a sleduje, jak se zády k němu ty jeho dvě holky vzdalují. Ticho. … Panuje v něm i všude kolem. Splývá s krajinou jako savec, jako živočich co změní srst podle ročních období. Aby nebyl nápadný, aby nebyl vidět, aby ho možní vetřelci, co by s ním chtěli mít nekalé úmysly, nechali na pokoji.