Doušek svobody

Stál ve vratech a díval se do pusté krajiny, kterou si už v dětství zamiloval. Jako kluk tam trávil všechny své prázdniny se svým dědou, který mu od jisté chvíle nahrazoval otce. Uplynulo téměř deset let, co umřel. A on na něj ..  

.. stále více vzpomínal, stále více na něj myslel, stále více se dožadoval jeho přítomnosti jako malý chlapec, který nemá pojem o tom, co to znamená – umřít. 

Zoraná pole na sklonku léta působila nepřívětivě. Přesto měl chuť se do toho prostoru rozběhnout. Neudělal to. Úzkost mu příliš svírala hrdlo, sotva se dokázal nadechnout.

„Můžeme jet,“ křikla na něj matka. Stála u vozu a nakládala poslední z mnoha tašek do kufru. Petr se ani nehnul. Pořád nemohl uvěřit tomu, že dva měsíce učitelského volna jsou pryč a druhý den že ho čeká nástup do práce. 

„Zase se sem vrátíme,“ řekla mu matka.

„Nechci se sem vracet. Chci tu zůstat!“

Sledoval ptáky, kteří zvesela kroužili nad polem a užívali si tepla slunečních paprsků dopadajících na zem, s níž Petr srostl jako ty stoleté modříny na břehu úzké asfaltky … asi jediné civilizované spojení se světem. Zabořil své nohy do zkypřené hlíny. Nejprve jednu a vzápětí druhou. Krok sum krok se zády vzdaloval matce a ta jeho počínání nečinně přihlížela.

„Petře, vrať se!,“ zakřičela matka, ale Petr nereagoval. Zády k ní vzhlížel k obloze. Už byla hotova jít za ním, ale Petr se z ničeho nic otočil. A pak si klekl na kolena, hlavu svěsil k zemi … jako voják před popravou, kterého má nepřítel co chvíli střelit do zad. Matka už na nic nečekala a vypravila se za ním. Bořila se do hlíny, která se jí lepila až do půle lýtek. Nevšímala si toho. Jediné co ji v tu chvíli zajímalo a co jí hnalo dopředu, byl její třicetiletý syn, který klečel v hlíně, aniž by se pohnul.

„Co je ti?,“ zeptala se.

„Smutno.“

 Petr k matce vzhlédl. Oči měl plné slz. Brada se mu ještě třásla, jak se na povrch dral pláč, který nebyl sto zadržet. Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily a matka jej musela zachytit, aby celým svým tělem neupadl do brázdy. Obloha se zatáhla, zavál silný vítr od nedalekých hor. Ptáci co vyzobávali v poli všelijakou havěť, se rázem rozlétli na všechny strany. Pak se spustil déšť a matka vlekla syna k příjezdové cestě. Vydala se ze všech sil, aby Petra dovedla až k vozu. Jednou rukou si otevřela dveře a druhou Petra do vozu strčila na místo spolujezdce. Sama si pak sedla za volant. Nejistě a s obavou ohmatávala všechny mechanismy. Už dlouho neřídila. Dobrých deset let. Petr ji k tomu nepustil a ona sama o to ani nestála. 

„Sešlápni spojku! … Zařaď jedničku! … Otoč klíč! /Motor naskočil/. … Pomalu spojku pouštěj!“ vysoukal ze sebe Petr. To pomalu měl ale více zdůraznit. Vůz v jedné chvíli poskočil, matka se lekla a motor zhasnul.

„Znovu!,“ s ledovým klidem zavelel Petr.

„Ani mě nehne.“

Vystoupila z vozu a opřela se zády o kapotu. Byla rozhodnutá, že za volant si už nesedne. I kdyby v tom dešti měla stát až do dalšího rána. Když se konečně otočila, seděl Petr za volantem. Bledý jako stěna ale přesto připravený uvést vůz do pohybu. Motor naskočil, stěrače v pravidelném rytmu odstraňovaly z předního skla přívaly vody a kužele světla z reflektorů jako jemný zlatý prášek vnikaly do padající mlhy.

… …

Za dvě hodiny je vítal pohled na velkoměsto. Tovární haly, komíny, vysoké domy … celý ten rumraj měli jako na dlani. Pro Petra to nebyl hezký pohled. Rozlehlé pusté pláně se mu zdály neskonale zajímavější. S matkou za celou cestu nepromluvil ani slovo. Uháněl po dálnici, co to šlo a matka se jen nečinně dívala bočním okýnkem do ubíhající krajiny.

Doma se Petr uložil do teplé vany a matka se pustila do vybalování věcí. Špinavé prádlo strkala rovnou do pračky, čisté úhledně rovnala do skříní. Když byl Petr s hygienou hotov, natáhl se na kanape a nečinně zíral do stropu. Byl konečně čas a klid si pohovořit.

„Měl bys k doktorovi!“

„Nic mi není.“

„Před chvíli si téměř zkolaboval.“

„Přeháníš.“

„Aspoň kvůli mně bys mohl …“

„Nezlob se, ale nemohl!“ 

Do obývacího pokoje vnikal ruch velkoměsta. Auta přejíždějící po přilehlé silnici, lidé štěbetající pod okny jejich bytu v prvním patře panelového domu uprostřed velkého sídliště. Petr postrádal klid a ticho svého ranče. Štěbetání ptáku v korunách stromů. Posedávání na terase s výhledem do rozlehlých kopců. Měl chuť nasednout do vozu a jet zpátky. Ne na den nebo na dva … ale napořád.

Vstal z kanape a nalil si víno.

„Neměl bys,“ poznamenala matka. „Tím nic nevyřešíš, že se opiješ.“

„Zatím jsem střízlivý.“ 

Otevřel okno a velkoměstský ruch s ještě větší razancí vstoupil do jejich bytu. Pozoroval kolotání velkoměsta. Ta myšlenka odjet na ranč a už se nevrátit byla stále naléhavější. Ale dokázal by to – se jednoduše sbalit a zmizet? Věděl, že bez něj by matka zůstala docela sama. A co on? Nikdy od sebe s matkou nebyli víc než pár týdnů.

„Zítra mi předloží v práci novou smlouvu a já nevím, jestli ji podepsat,“ řekl Petr.

„Máš na vybranou?,“ zeptala se matka.

„Člověk má snad vždycky na vybranou.“

„Držím palce, aby sis vybral správně.“

 … …

Další den. Ředitelka školy, kde Petr kroutil už čtvrtý rok, byla ve středních letech a její práce pro ni byla životním posláním. On její nadšení nesdílel. Vždycky měl za to, že se stal učitelem dílem náhody nikoli osudu.  

„Posaď se,“ řekla mu. „Doufám, že sis odpočinul.“ /Přisvědčil. Jeho nová smlouva už v tu chvíli ležela na stole/. 

„Je to standardní smlouva se všemi náležitostmi,“ zkonstatovala suše ředitelka, když si Petr smlouvu pročítal. Podala mu i pero. Petr si ho vzal a vyplnil s nepatrným zaváháním prázdnou kolonku – podpis zaměstnance – Petr Musil. Nic víc nebylo třeba.

„Trochu jsem se bála, že mi dáš košem.“

„Proč?“

„Párkrát si mi tím vyhrožoval … že tady skončíš. Dokonce jsem si za tebe pro jistotu sháněla náhradu.“

„A našla jste ji?“

„Nenašla.“

„Asi jste hledala špatně.“

„Nejspíš.“

„Nebo jste hledala málo.“

„Hledat víc, třeba bys byl teď nezaměstnaný.“

„Nezaměstnaný ale svobodný.“

„Zatímco teď …“

„Sem váš podřízený.“

Když se vrátil domů, vypil litr kvalitního burčáku, který si koupil cestou z práce. Strávil u něj nečinným posedáváním téměř celé odpoledne. Pak si šel lehnout. Zdálo se mu o prázdných polích a vinohradech, o houpajících se korunách stromů pod nápory větru, o klátících se klasech kukuřic v nekonečných lánech úrodné země, o mravencích, které to léto kolikrát zaujatě pozoroval. Zdálo se mu také o nahé dívce, kterou jedinkrát potkal a ona se mu od té chvíle pravidelně vkrádala do jeho snů … ležela na zádech, on se ji jemně dotýkal, hladil ji po tvářích a holých prsech, prsty kroužil kolem bradavek jako kružítko kolem svého středu.  Vzbudil ho až třes matčiných rukou. Zpočátku myslel, že je ve vlaku a ujíždí neznámou krajinou, ale stačilo otevřít oči a všechno bylo jinak. Sen se rozplynul a jemu nezbylo než vstát, rychle se umýt, nasnídat a vykročit do studeného rána. Nebylo by dobře přijít hned zkraje školního roku do práce pozdě.