Sraz

Na ten sraz přišli skoro všichni. Mí spolužáci ze základní školy, s nimiž jsem strávil celých osm let a které jsem mezitím prakticky vůbec neviděl, najednou stáli po patnácti letech proti mně. A přímo před tou velkou školní ..... 

budovou, kterou jsem chvílemi nenáviděl a chvílemi zase miloval, jak už to ostatně bývá se vším, i s lidmi. Byli tam, celá ta naše slavná skvadra, v níž já vyčuhoval ne tak svými vědomostmi jako spíš smyslem pro každou lumpárnu, díky čemuž jsem si nejednou vysloužil důtku třídního učitele a jednou dokonce i sníženou známku z mravů. 

Když jsem se tedy k té bandě již dávno dospělých kluků a holek blížil a byl jim téměř na dostřel, viděl jsem, jak si mě jeden jako druhý měří pronikavým pohledem, jak si někteří nebyli jistí, o koho jde a jiní věděli hned, že jsem to já, výkvět celé třídy. Vzali mě mezi sebe a já pocítil nezměrnou úlevu. /Ještě den před tím jsem váhal, mám – li na ten sraz vůbec jít. Neměl jsem a nemám rád ta setkání po letech, od nichž se vždy něco velkého očekává a druhý nebo někdy i tentýž den přijde nezměrná kocovina. Ale nakonec jsem si řekl, že teda půjdu, že ta banda klazanů pro mě v jistých dobách přece jen příliš znamenala na to, než abych ji chtěl po zbytek dalšího života ignorovat/.    

Vzájemný ostych netrval příliš dlouho. Holky si zpočátku sice držely značný odstup, ale většina z kluků se hned začala vyptávat a byl to nekonečný příliv otázek, odpovědí, pohledů a vzpomínek, tiše a pozvolna vyplouvajících na povrch.

Protože jsem se opozdil, zjistil jsem, že se ve skutečnosti čekalo už jen na mě a na naši bývalou třídní učitelku. Tu, která mě svého času nemohla vystát a byla by bývala v sedmém nebi, kdybych z té její třídy vypadl a nejlépe z celé školy né – li z celého města. Nesnášela mě tak jako já nesnášel jí. A najednou jsem ji po těch x letech uviděl. Starší paní, v decentním kostýmku, si to šinula přímo k nám. Stále měla ten učitelský, mentorský a kapánek nevypočitatelný výraz někoho, komu lze jen s obtížemi důvěřovat. Ale možná to byl jen můj osobní pocit z ní, po všech těch půtkách, které jsem s ní svedl, po všech těch lamentacích, jimiž zahrnovala mě, mou matku a všechny své kolegy, po všem tom ponižování a všech těch jejich prupovídkách o tom, jaký jsem pitomec a nevím co ještě.

Se všemi postupně se přivítala, až došla řada na mě. Poznala mě hned tak jako já poznal jí. Paní učitelka Kalousová, dříve výhradně soudružka Kalousová, stála proti mně a pronikavým pohledem si mě měřila od shora dolů, skoro jako tenkrát, když jsem byl nucený stát jí tváří v tvář u katedry a poslouchat její nekonečné výklady o tom, co jsem vlastně zač a kam patřím a jak dopadnu, nevezmu – li si její slova k srdci a tak dále a tak dále …

„Seš Vašek, viď?,“ odtušila a já přikývl, i ruku jsem ji podal a zvedl koutky úst, abych se trochu usmál. Stáli jsme tam proti sobě a nevěděli, co říct. Oboustranný pocit nedůvěry byl i po těch letech patrný. Bylo to s podivem, ale bylo to tak.

„Odkud si přijel a co vlastně děláš?,“ zeptala se Kalousová s trochou zapírané nesmělosti. 

„Bydlím v Jičíně, malé město na severu Čech a jsem učitel,“ odpověděl jsem a Kalousnici /tak jsme ji tenkrát říkali/ při zjištění, že jsem ve skutečnosti její profesní kolega, doslova ztuhl úsměv na tváři. Byla v rozpacích, konec konců ta banda klazanů vedle mě by to do mě asi taky neřekla, a při vědomí dávno minulých událostí tiše čekali, co kalousnice na to, že někdo jako já, ten někdo, komu tak sebejistě nadávala, je někým, kým by podle jejich prupovídek být vůbec neměl. Neřekla ale nic. Přešla to mlčením a jala se přivítat další, co ještě neměli tu čest podat si s ní ruku.

Byl jsem trochu zaskočený, že jakási forma záště a nedůvěry vůči ní ve mně ještě i po těch letech zůstala. Divil jsem se tomu, protože v průběhu těch let jsem na Kalousnici prakticky nepomyslel vyjma okamžiků, kdy jsem si tu a tam prohlížel školní fotografie, kde ona stála po boku nás všech. Přece už mi mohla být dávno lhostejná. Co bylo, bylo. Frustrace, ponížení, nelichotivé přídomky na mou adresu, shazování, idiotské a skálopevné komandování … . Něco ale asi vždycky zůstane. Definitivně a napořád. A taháme to pak v sobě a nevíme už o tom, co nás to vlastně někdy stahuje k zemi. 

Zanedlouho potom nás vpustil do školní budovy, kde jsme měli předem vyjednanou prohlídku, školník. Týž školník, co nás v jednom kuse upomínal na nošení přezůvek, co nám v jednom kuse kladl na srdce, že škola není holubník a že se má do ní tedy chodit včas a ne na poslední chvíli, týž školník, který mi dal nejednou políček za poletování po školních chodbách a nešetřil při tom jadrnými výrazy na mou adresu. Kapánek sešel, ale stále to byl on, vcelku vysoký, s ostrými rysy ve tváři, s chraptivým hlasem a s kapánek neotesanou vyřídilkou. Provázel nás po celé škole, jako provází kastelán hosty po hradě a já v tichosti vstřebával atmosféru dávno zašlých časů. Bylo mi smutno a veselo zároveň. Asi že jsem cítil na vlastní kůži tu ironii osudu, který nás vede odněkud někam, z místa na místo a všude je pak nějaký otisk vzpomínky, který nás v nestřežené chvíli dojme k slzám a jindy zase nešetrně sevře pod hrdlem. 

Viděl jsem toho kluka, co tam běhal a skotačil a smál se na svět a s kamarády si užíval ten velký krásný svět. Jako by to všechno byla jen pohádka, iluze něčeho, co ve skutečnosti neexistovalo, ale jen moje dětská obrazotvornost měla tu moc a sílu, dát tomu všemu život.

Tu školu jsme prošpacírovali křížem krážem. Školník byl až nečekaně příjemný a trpělivý, ale nikdo z nás nepochyboval o tom, že tak jako sekýroval kdysi nás, sekýroval a sekýruje i ty, co přišli kdy po nás.

Pak jsme se všichni vydali do lokálu, který jsme pro sebe měli na celý večer rezervovaný. Naše třídní Kalousová s námi už nešla. Rozloučila se hromadně se všemi ještě před školní budovou. Řekla nám i pár srdceryvných slov, aby se vzápětí otočila a šla si svou cestou. A já se pak už jen díval na její záda a byl si při tom téměř jistý, že ji sotva kdy ještě uvidím.

V tom lokále jsme měli pro sebe celý velký sál. Nebyla to žádná extra třída, ale pro bandu bývalých spolužáků ze základky, kteří si chtěli hlavně trochu pokecat o životě a dát si k tomu točené pivo a jiní zase doušek laciného vína, to bylo naprosto vyhovující zařízení. Sedl jsem si mezi své nejvěrnější spolužáky, kteří mě nikdy nenechali ve štychu a s nimiž jsem si svého času užil nejvíce legrace. Láďa Mikšík, vysoký, tělesně zdatný /hrál profesionálně házenou/, a hlavně nezáludný kluk, u nějž člověk vždycky věděl, na čem je. Bratranec Pavel, chytrý, skromný, tichý … spolehlivý. Tak mezi nimi jsem seděl a s nimi zpočátku klábosil o všem možném. Ti kluci se moc nezměnili. Pořád jsem je poznával, tím jak mluvili, jak se tvářili, jak reagovali, byli to oni. /Člověk se prý v jádru nemění. Nevím, platí - li to obecně a bezvýhradně, ale ti kluci tuto hypotézu stvrzovali každým coulem, a to říkám jako někdo, kdo si o sobě myslí, že má čuch na lidi/. Za to já jsem se jim zdál jako vyměněný.

„Jsi nějakej zakřiknutej,“ řekl jeden.

„ Že ty to na nás hraješ?“, řekl druhý.

„Jasně, že to hraje. Počkej, za chvíli to tu zase rozbalí, tak jako kdysi, pamatuješ. Jak se někde něco semlelo, bylo jasný, že si u toho.“

„To je pryč, kluci,“ namítl jsem.

„Nekecej! To bys přece nebyl ty, abys tu nerozčeřil stojatý vody,“ oponoval Láďa, házenkář, který jednou při tělesné výchově hodil míčem tak prudce, že zlomil příčku na žebřinách.

Kluci z toho měli zkrátka psinu, z toho jak jsem najednou nesmělý, ostýchavý, vážně si mysleli, že je tahám za nos. Přisedla si ke mně nečekaně i naše Miss Jitule. Hvězda naší třídy a jak se záhy ukázalo i hvězda našeho srazu. 

„Seš ňákej smutnej. Pamatuješ, jednou si mi vzal z penálu obrázek Madonny a já ti za to dala facku.“ Zakroutil jsem hlavou, že se na něco podobného nepamatuju. „Jestli chceš, můžeš to odčinit,“ řekla.

 „Jak odčinit?,“ zeptal jsem se.

„Dej mi pusu.“ Bylo zřejmé, že má už špičku, ale té puse jsem se nebránil /proč taky, smět ji políbit byl sen každého normálního kluka už tenkrát/, ale zatímco já počítal s přátelským políbením na rty, ona otevřela nečekaně ústa a já byl najednou v sedmém nebi. Pěkně mě rozparádila, potvora!  

„Neboj se. Ty si svobodnej, já necelej měsíc rozvedená. Všechno je OK,“ pronesla Jitule, jen co ode mě odlepila své rty a viděla, v jakých jsem rozpacích z toho, co se mnou před chvílí provedla a co já konec konců provedl s ní před zraky všech. 

Po pár hodinách klábosení v hloučcích se zábava rozjela tím správným směrem. Šly stranou zábrany a počáteční vzájemný ostych se proměnil v bujaré řečnění. Snad každý si vzal alespoň na chvíli slovo. Pochlubil se tím, čím se pochlubit dalo a zatajil to, co k chlubení dvakrát nebylo. - Třináctou komnatu. - Asi ji tam měl z nás každý. Bylo nám všem přes třicet, a to jak jsem se domníval, nás plně opravňovalo takovou třináctou komnatu mít.

Seděli jsme v tom lokále téměř do půlnoci, a pak se všichni včetně mě přesunuli do nedalekého baru s diskotékou, s pitím všeho druhu, s hlasitou hudbou a s ne dost místa pro třicet pošetilců, co si usmysleli se po patnácti letech setkat a drobet zavzpomínat na zašlou slávu dětství. Po čtyřech pivech jsem si objednal dvojitou skotskou s ledem. Z jedné strany vedle mě seděla Jitule, z druhé strany jsem měl Rosťu. Hodnej kluk, shodou náhod narozený ve stejný den jako já. Byl to premiant naší třídy. Z kluků ten nejlepší stran školních výsledků. Zmínil se, že se mu moc nedaří. Vystudoval průmyslovku, pak ČVUT a pustil se do podnikání. Výsledek - dva milióny dluhů na kontě. Nad vodou ho držela rodina, povídal. Dvě děti, kluk a holka a báječná ženská, kterou potkal kdesi na brigádě a hned věděl, že je ta pravá. Byla první a poslední, s níž kdy něco měl.

„Taky jsem takovou potkal, ale nějak to nevyšlo,“ řekl jsem.

„Proč?,“ dotázal se Rosťa.

„To by bylo dlouhý povídání.“

Rosťa byl evidentně přejetý z celého toho světa kolem, o němž mi řekl spoustu věcí, s nimiž nešlo nesouhlasit a já si pomyslel, že na těch znameních, v nichž se člověk narodí, něco asi je. On i já narozený ve stejný den a rok se stejnými starostmi a myšlenkami, se stejnou melancholií, beznadějí, smutkem a frustrací.

Jitule vedle mě se čemusi hlasitě řehnila a kouřila jednu cigaretu za druhou. Byla na mě nalepená, cítil jsem z boku její bujné poprsí, celá byla neskutečně krásná i po těch dvou dětech, které měla. Rosťa se mezitím dal do řeči s někým jiným a já Jituli v tichosti sledoval, jak bez zábran řídí zábavu u celého stolu a stává se pomalu ale jistě hvězdou večera. Měla už pořádnou špičku. Z ničeho nic si stoupla na stůl a v rytmu diskotékové hudby to tam rozbalila a my ji tleskali a smáli se a všichni jsme pak šli na parket. Tedy téměř všichni. Bratranec Pavel zásadně netančil, Rosťa asi neměl tu správnou náladu a Láďa Mikšík, házenkář, se vymluvil na pohmožděnou nohu.

Já na diskotéky nikdy nechodil. Upřímně mi druh téhle zábavy nic neříkal, ale bylo mi hloupé kazit partu, a tak jsem se přemohl a začal se nemotorně pohybovat po parketu a připadal si jako blbec. Zato Jitule zářila. Jak by taky ne. Spoluvlastnila bar, kde diskotéku provozovali sobotu co sobotu a říkala, že se v téhle práci našla a že je to i docela dobrej kšeft, ale musí se člověk otáčet. Každého z kluků si na čas přitáhla k tělu a snažila se v něm vzbudit archetyp horkokrevného Itala.

Když jsem přišel na řadu, doslova jsem se orosil potem, jak jsem znejistěl. Naštěstí ale ta divoká hudba záhy skončila. Na řadu přišel ploužák. Jituli jsem si chytil kolem pasu a pěkně si ji k sobě přivinul. Její ruce spočívaly kolem mého krku, dívala se mi přímo do očí a já se snažil ten její pronikavý pohled ustát.  

„Připadáš mi ňákej ztrápenej,“ řekla.

„To se ti jen zdá, Jitule,“ namítl jsem a snažil se při tom usmívat.

„Nezdá. Všichni co tu jsou, jeden jako druhý, jsou vesměs takový, jak jsem je znala, ale ty si teď a tady docela jinej.“

„Pravda je, že nejsi první, kdo mi to říká.“  

„Ty víš, že sem tě měla ráda. Nesnášela jsem šprty, a to tys nikdy nebyl.“

„Ne, to nebyl.“

„Tak mi vysvětli, jak je možný, že je z tebe teď učitel. Kalousnici pěkně spadla čelist, když si ji to řekl, viděls?“

„Viděl. Asi jsem ji udělal po těch letech čáru přes rozpočet.“

„Dobře ji tak, byla to stejně komunistická mrcha.“ /S tím nezbývalo než souhlasit/.

„Nedáš mi ještě jednu pusu, prve se mi to docela líbilo,“ řekla Jitule. Tak jsem ji bez zábran za přihlížení všech spolužáků znovu políbil. Přesně podle jejich a konec konců i mých představ. Bylo to jedním slovem úžasný. 

S Jitulí jsme si pak dali další dvojitou skotskou s ledem a seděli tam vedle sebe a báli se toho okamžiku, kdy si zase na dlouhou dobu řekneme sbohem. Byli jsme jen pošetile rozněžnělí, z toho pití, z toho přívalu emocí, vzpomínek a kdo ví z čeho ještě.

„Musíš někdy přijet. Tady máš vizitku mýho baru. Kdykoliv se tam objevíš, máš všechno grátis, rozumíš všechno,“ řekla Jitule a já tušil, co tím všechno myslela.

Mejdan skončil ve čtyři ráno. Někteří odešli dřív, ale zdravé jádro zůstalo až do konce. Rosťa, Pavel, Láďa, Jitule, Míra, Klára a další, jména a tváře, banda mých spolužáku, na něž jsem se těšil a zároveň se bál s nimi po těch letech setkat.

Pomalu se rozednívalo. Na silnicích byly k vidění první jedoucí vozy. V panelových domech se rozsvěcela některá z nesčetného množství oken. Jitule se ke mně ještě na moment přivinula. Dala mi pusu na tvář. Důrazně mi připomněla, ať se za ní někdy v tom jejím baru zastavím, že mě vždycky ráda uvidí. Pak odešla, všem zamávala, hvězda večera, hvězda naší třídy, nejhezčí holka široko daleko. Šla pryč, já seděl a díval se za ní. Bylo mi smutno a byl bych i brečel, kdyby mi to před tou bandou klazanů nebylo hloupý.

Rosťovi jsem popřál, aby se nějak rozumně zbavil dluhů, celé podnikání hodil za hlavu a radši si našel dobře placenou práci. Láďa Mikšík, házenkár, taky skárovanej, se opíral o svou ženu. Chodil s ní od páté třídy. K neuvěření, že je člověk viděl zase spolu. Přišla chvíle loučení. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý … odešli. Všichni byli najednou zase pryč. A já tam seděl a díval se se svým bratránkem do prázdného prostoru, kde personál začal uklízet a dával nám najevo, že by bylo fajn, kdybychom se sebrali a šli pryč.

Pár hodin, které zbývaly do rozednění, jsem strávil u svého bratrance. Díval jsem se skrz okno na ulici, kde již byly k vidění hloučky lidí, co si to razili do práce. 

„Docela sis to užil, myslím,“ řekl Pavel a já věděl, nač naráží.

„Jitule je kus pěkný ženský,“ zkonstatoval jsem. 

„O tom není nejmenších pochyb.“

„Jak to s ní teď vypadá?“

„Prej je už rok čistá. Má manžela, který jí dost hlídá a dvě děti, které ji nedají chvíli pokoj.“

„V deset mi jede rychlík do Prahy,“ řekl jsem Pavlovi a záhy na to jsem vstal hotov vypadnout z Pavlova bytu a jít si zase po svých. 

Šel jsem pomalu k vlakovému nádraží s velkou taškou na rameni. Díval se kolem sebe na místa, která jsem dobře znal a v některých okamžicích bezvýhradně miloval. Najednou se mi zastesklo po tom, co bylo a už není, po tom co je nenávratně pryč. Něco z mé minulosti se mě dotklo, přilnulo to ke mně jako pijavice a já nemohl dělat nic než doufat, že to odezní. Ten strach a smutek, který mi svíral hrdlo a dával o sobě vědět až v konečcích mých prstů.

Domů jsem dorazil pozdě večer. Máma byla zvědavá, jak jsem si to všechno užil. „Báječně.“ Co jiného jsem jí taky mohl říct. A tu noc jsem se rozplakal. Jako malý kluk, kterým jsem kdysi byl a kterým jsem chtěl přes všechna úskalí v jádru svého já dál zůstat.