Vanda

 Hrála si na pískovišti, stavěla si své hrady a zámky a představovala si prince, který tam za ní přijede na velkém bílém koni a řekne ji tu prostou a jedinou větu – já tě mám rád, vezmi si mě za muže. Princ byl v jejich očích ... 

vysoký, černovlasý, měl na sobě krásné hedvábné šaty a u pasu meč, kterým by skolil každého, kdo by se jim postavil do cesty. Jenže to ji tenkrát bylo sotva šest. Byla to malá holka. Dneska. Je jí deset a už si moc nepředstavuje, už moc nevěří, žije ze dne na den. Bere to, co každý den přinese. I to lepší, i to horší.

Jednoho dne se jí totiž ten hrad z písku sesunul a ona už neměla chuť stavět nový. Bylo to v den úmrtí její mladší sestry, kterou hýčkala, milovala, vozila ji v kočárku, a když trochu povyrostla, hrála si s ní raději, než s kdejakou hračkou. To už ale měla nemoc, která šla špatně léčit.

Je to půl na půl, slyšela slova maminky adresovaná tatínkovi, když za jejich zády nakukovala zpoza dveří. Tenkrát nechápala význam těch slov, teď už ano. Půl na to, že Andulka přežije, půl na to, že ne. Bohužel druhá půlka zvítězila, když byly sestřičce tři roky. Najednou nebyla. Maminka často plakala, tatínek hodně pracoval a málo byl doma. Hned jak to šlo, poslali ji k babi. Tam jí bylo líp, ale ne o moc. Když se pak vrátila z letních prázdnin, pamatuje si, jak s rodiči seděla u jednoho stolu a neměli si co říct. Bylo ticho a nikdo neměl chuť ani sílu s tím něco dělat. Tři roky na to už se věci mají jinak.  

S tátou je někdy až překvapivě velká legrace, s mámou si povídá o holčičích věcech, kterým by táta nerozuměl. Společně, a to poslední dobou často, pak řeší její úlety ve škole, kde jí to nebaví a kde to je z pohledu Vandy vopruz. Ale co může dělat, když kluci jsou pitomí, s holkama není řeč a učitelky se zajímají hlavně o to, aby seděla rovně a plnila to, co se jí přikáže.   

„Měla bys trochu zabrat,“ poví ji otec, když listuje její žákovskou knížkou. 

„A taky se nad sebou zamyslet. Jsi přece chytrá holka?,“ poví jí matka.

„Podívej, nás to nebaví tě pořád mentorovat. Už máš dost rozumu na to, aby ses chovala jak se sluší a patří,“ přisadí si otec a žákovskou knížku dceři vrátí.

„Volala mi tvoje třídní učitelka, Vando!“

„A co chtěla, mami?“

„Řekla mi, že si na ni byla drzá.“

„Je to pravda?,“ zeptá se otec.

Vanda pokrčí rameny. Nechce se jí odpovídat, nechce se jí to řešit. Ano, byla drzá, ale taky naštvaná. Co ji má kdo pořád poroučet, kde má být, co má dělat a ještě se u toho tvářit jako královna světa, která má na povel každý její krok.

„Tak mluv!,“ křikne táta.

„Chceme slyšet, jak to bylo!,“ přidá se máma.

„To přece už víte,“ odpoví Vanda. „Houpala jsem se na židli, spadla, a když mi třídní začala vyprávět o tom, jak jsem nemožná, poslala jsem ji do háje.“

„Tak přece. Ale na něco si myslím zapomněla,“ řekne otec.

„Na co?,“ zeptá se Vanda.

„Že si potom odešla bez dovolení ze třídy a už ses nevrátila,“ dodá máma.

„Jo, bylo to lepší než poslouchat ty její kecy.“

„Tak dost!,“ křikne otec. „Nemůžeš přece říct učitelce, aby šla do háje. To není nějaká tvoje kamarádka odvedle.“

„Chápeš to?,“ zeptá se máma Vandy a přeje si od ní slyšet jednoznačnou odpověď.

„Ano, chápu.“

„To jsem ráda. A kam si vůbec z té třídy šla?“

„To je snad moje věc.“

„Vando! Takhle s mámou nemluv!“

„Tak fajn. Šla jsem na hřbitov za Andou. Stačí?“

Rodiče chvíli mlčí, dívají se na sebe. Neví, co říct a jak reagovat. Nechtějí udělat chybu. Ví, že už jich vůči sobě navzájem nasekali dost.

„Chtěla jsem být sama, se ségrou,“ řekne Vanda do ticha.

„To chceme občas všichni, ale já ani máma se kvůli tomu nemůžeme sebrat a odejít z práce,“ řekne táta.

„Proč?“

„Protože by nás na hodinu vyhodili,“ odpoví máma.

Vanda ví, co provedla, ale taky ví, že by to udělala znovu. Dívá se na rodiče, sleduje, jak si s ní neví od smrti Andulky rady, jak si neví rady s tím, co se stalo a co nějak zůstalo a asi navždy zůstane mezi nimi i mezi zdmi jejich domu. Táta si z ničeho nic přisedne k Vandě blíž. Chytí ji ruce a dívá se na ni.

„Nejsi sama, komu se stýská.“

Ano, stýská se jí moc. Často si představuje, jak by teď Andulka vypadala, co všechno by s ní dělala, s mladší sestrou, kterou si vždycky přála.

„Musíš být silná. Jsi přece už velká,“ odtuší táta.

„Nejsem. Velcí jste vy. Já jsem pořád dítě.“

To řekne a záhy uteče ven. Musí na vzduch, musí se rozletět do krajiny a na chvíli zapomenout. Hodit za hlavu školu a vůbec všechno a jen být a myslet na to, co je a co třeba bude za pár hodin.

Sedne si k řece a dívá se na kluka, který po kolena ve vodě chytá ryby do holých rukou. Z ničeho nic drží pstruha. Pohladí ho, nastaví ho proti slunci a pak tu rybu do jedné větší vlnky zase pustí. Pohledem pak zavadí o Vandu. 

„Co tu děláš?,“ zeptá se kluk.

„Tak, sedím, vadí ti to?,“ řekne Vanda.

„Ne, mě je to fuk.“

Kluk vyleze z vody na břeh. Rukama si sesune zamotané nohavice a obuje si tenisky.

„Proč si tu rybu pustil?“

„Proč ne?“

„Mohl si ji sníst.“

„Já ryby nejím.“

„Tak proč je chytáš?“

„Protože mě to baví.“

Kluk si lehne na záda. Do pusy si dá stéblo trávy. Dívá se do modré oblohy a při tom si pohvizduje. Vanda ho sleduje, jak je ten kluk zvláštně šťastný a spokojený. Kdy se tak cítila naposled ona sama? Už se skoro nepamatuje. Líbí se jí, jaké má kluk černé vlasy, modré oči a silné ruce. Za pár let možná bude vypadat přesně jako ten princ, o kterém dříve snila. Když Anda odešla, jakoby ji sny ale opustily. Možná proto je jaká je, možná proto ji nic netěší a nemá z ničeho radost, možná je zakletá a nějaký princ by ji měl vysvobodit.

Z ničeho nic se začne Vanda smát. Sama sobě, své dětské, holčičí naivitě, kterou se v tu chvíli snaží v sobě potlačit.   

„Vy holky jste vážně praštěný.“

„To vy kluci taky.“

„Smát se jen tak může jen blázen.“

„Třeba jsem blázen.“

„Nevypadáš.“

„A jak vypadám?“

„Na můj vkus docela dobře.“

„Docela?“

„Fajn. Tak dokonale. Doslova jako princezna ze zámku.“

„To je lepší.“

Ten kluk to neví a ani mu to Vanda neřekne, ale v tu chvíli se díky němu a vedle něj jako princezna doopravdy cítí. Lehne si do trávy. Mhouří oči proti slunci. Slyší vítr a slyší ptáky, jak zpívají. A slyší kluka, jak si hvízdá jí známou melodii. Ta nečinnost a pohoda jí dává sílu a ona nechce nic než si ten okamžik jak se patří užít.  

Měsíc na to se Vanda od rodičů dozví, že spolu čekají miminko. Nedá hned najevo, jak moc je ráda. Za mámu, za tátu a konec konců i sama za sebe. V ten okamžik je ale doopravdy šťastná, jen to před ostatními - neví proč - zatají.