Petice

„Proč mi nedáte byt?“ „Protože máte hlučného a problémového kluka.“ „Je autista, nemůže za to.“ „Vysvětlete to nájemníkům, co tam už bydlí. Nechtějí vás tam.“  „Takže to kvůli nim musím zůstat bydlet na ubytovně mezi lidmi, kteří ...      

si tu a tam přihnou, domácí na ně křičí a syn se pak bojí i vylézt ze dveří?“

„Chápu to.“

„Pomocnou ruku mi ovšem nepodáte.“

„Rádi bychom, ale …“

„Ještě že to slovo máme … ale … viďte. Půjdu za starostou.“

„Takové věci on neřeší.“

„Nestojíme mu za to.“

„Tak jsem to neřekla.“

„Protože se bojíte, protože se přetvařujete, sedíte tady za státní peníze a myslíte si, že jste něco více, ale nejste, jste jen obyčejná úřednice, tak si to laskavě uvědomte.“

„Počkejte si na příští rok, třeba zase nějaké volné byty budou.“

„Stejně je dostane někdo jiný. Máte to tak nastaveno. Je mi z toho na nic, navenek všechno hezký, čistý chodby, nový přepážky, židle na čekání … ale uvnitř je to jeden velký pytel nepořádku.“

„Možná z vašeho pohledu.“

„Z pohledu ženy, která ví svoje. Nebaví mne to. Dřív se k sobě lidé chovali více slušně. Respektovali se, nenahlíželi na sebe skrze auto, dům a nevím co dalšího. Co se to stalo, kam se poděla obyčejná lidská slušnost? Copak nechápete, že potřebuji vaši pomoc. A vy mě jen tak odbudete, že nemůžete, že nechcete, že nájemníci … proč se jimi řídíte?“

„Protože se tu objevila i jejich petice.“

Úřednice dala na přepážku nějaký papír s asi čtyřiceti podpisy. Ta žena, matka kluka, který je jiný, na to zírala a nevěřila svým očím. Tak takhle to je. Oni se proti mně ještě spikli. Co tady vůbec dělám, proč jsem tady? Jsem asi jiná taky, říkala si, nerozuměla tomu, nechápala tu aroganci.

Podívala se na úřednici s dlouhými nehty a umělými řasami. Celá byla umělá, mohla by do muzea voskových figurín, pomyslela si. A při tom by byla tak hezká, kdyby se nehyzdila všemi těmi serepetičkami, které dřív ani lidé neznali. Neměli čas na podobné hovadiny. Pracovali. Žili v přírodě. Byli na ni napojeni. Měli duši. Měli to, co dnes lidem chybí, tedy některým, a proto se chovají tak jak se chovají. Hlavně že mají velké bouráky a dovolenou někde v Dubaji. Ale kde je lidství, kde je pokora, kde je opravdovost bytí. Už nemohla. Vnímala nespravedlnost. Vnímala, že válčí s větrnými mlýny. Kde je láska, kde je to všechno. I na úřadě by snad k sobě mohli být lidé milí. Nejraději by jim tam dala do chodeb plyšáky, aby si vzpomněli, jaké to bylo v dětství, k čemu se choulili, co pro ně bylo důležitý. Co je pro ně důležité nyní? Ví to, ví to všichni. Ale ona to tak mít nechce, nechce být jako oni. Do očí se ji vlily slzy. Úřednice ji podala papírový kapesník. Usmála se taky.

„Podívejte se, chápu vaši situaci. Víte co, něco ještě zkusím, ale nic neslibuji.“

Že by ji obměkčila, může ji věřit? Dívá se na ni, sleduje každý její pohyb. Už je ve střehu, i když je na ni někdo hodný.

„Zastavte se prosím za týden. Můžeme se tak domluvit?“

Žena přisvědčí a odejde. Jde pryč z té úřední budovy. Jak se tam necítí, jak nerada tam chodí. Vyrostla v horách uprostřed přírody, uprostřed kopců s rodiči i s prarodiči. Ti už jsou pryč. Stýská se jí. V takových chvílích si přeje být s nimi. Neumí řešit praktické věci. Pracovala doma, co ji řekli, to udělala, uvařila, udělala dříví, starala se o dobytek, domácí zvířectvo, na zahradě, na poli, žně, seno … žádné systémové věci, které nyní existují a které ji otravují život. Ale co může dělat. Vrátit se do hor nejde, nemá kam. Je jako v kleci, z níž nemůže vylítnout. A ona by tak ráda letěla, tak ráda by … ani se to nedá popsat.

… …

Za týden se tedy vrátila na úřad znovu. Tatáž osoba ji zpravila, že s nájemníky nic nezmohla a vedení radnice že se přiklonilo na jejich stranu. Proti rozhodnutí že se může do čtrnácti dnů odvolat.

„Má to cenu?“

„Nemá.“

„Tak vidíte. Proč bych to teda měla dělat?“

Na to už odpověď nedostala. Na louce nad městem se pak rozplakala. Cítila se sama. Nejraději by utekla. Ale má kluka a musí se o něj postarat, nesmí se dát. Musí bojovat a žít jak se dá. Jen jí to někdy k žití nepřipadá. Jakoby to ani nebyla ona. Jakoby sama sebe v tom všem ztratila. Už se ani někdy nepoznávala v tom co dělá, co říká. Zahnali ji jako psa do kouta. Protože není ve skutečnosti dospělá. Zůstala dítě, s nímž je snadné manipulovat. Ale nedokáže už být jiná. Prostě se tak narodila. Prostě to tak má.