Narozeninová párty

Postavil se k barovému pultu s tím, že si nalije další balantínku s ledem. Před sebou měl prázdnou láhev a novou nemohl najít. „Hledáš něco?,“ zeptala se, když se skláněl pod barový pult, aby zjistil, jestli tam není nějaká tajná 

... zásoba jeho oblíbeného pití. Narovnal se a díval se do tváře mladé dívky. Hádal jí něco kolem dvaceti. Všiml si jí hned, když ten den přišla do sálu, v němž slavili čtyřicáté narozeniny manželky jeho staršího bratra. Líbila se mu. Působila na dívku z bohaté rodiny docela skromně. Stál překvapený u baru proti ní a přemýšlel, co odpovědět.

„Něco k pití?,“ hlesl, protože hlas se mu chvěl a vůbec se cítil nervózně. /Ostatně jako vždycky, když byl s nějakou holkou sám a ta holka se mu líbila a on nevěděl, jestli s tím má něco dělat nebo to raději nechat být/. 

„Co si dát tekilu?,“ řekla. Jiný na jeho místě by se okamžitě chopil láhve. Ale on toporně stál a zíral na ni.

„Je támhle!“ Ukázala na láhev tekily. Konečně se pohnul, láhev otevřel a sobě i jí nalil panáka. Ona vzala do ruky solničku a pár zrníček soli si nasypala mezi palec a ukazováček levé ruky. Udělal totéž. Jen ne s takovou noblesou jako ona.

„Tak na co?“

„Třeba na nás. Já jsem Jitka.“

„Mě říkají Miky.“ S rozpaky slízl sůl na hřbetu své ruky a po té vypil na ex tekilu. Nápoj, který moc neznal, jen o něm slyšel, že existuje a že po něm není zlá kocovina.

„Dáš si ještě jednu?“

„Ne, to mi stačí, ale ty si dej, jestli chceš,“ odpověděla Jitka a odložila na barový stůl prázdný kalíšek. Asi se na rozdíl od něj nechtěla opít, nebo věděla, kdy má dost. Tak jako tak on se opít chtěl. Balantínku nenašel, tekila mu chutnala … nalil si tedy dalšího panáka, zatímco Jitka stála a rozhlížela se po sále, v němž hrála hudba, někteří hosté tančili, jiní seděli u stolů a povídali si, nebo se jen tak dívali a mysleli na to svoje.

„Tančíš?,“ zeptala se Jitka jakoby mimochodem.   

„Ne. Ty jo?“

„Jo, a ráda.“

Díval se na ni, ona sledovala tančící páry … věděl co by měl nebo mohl udělat a taky věděl, že by mu nedala Jitka košem. Jistě čeká, že ji vezme za ruku, potom třeba kolem pasu a vyzve ji k tanci, pomyslel si. Předem to ale vzdal. V té chvíli přistoupil k barovému stolu jeho druhý o patnáct let mladší bratr.

„Představíš nás?,“ přihlásil se o slovo bráška, celý v černém, elegán každým coulem. Měl za to, že by se holce jako Jitka mohl líbit. Tak se rozhodl, že mu tu holčinu rád přenechá.  

„Představím se sama. Jitka jméno mé. A ty si kdo?“

„Mirek.“

„Můj mladší brácha.“

„Moc podobní si nejste.“

„Navenek možná ne, uvnitř docela jo, viď brašule.“

Mirek ledabyle přisvědčil, ale oči měl v tu chvíli už jen pro Jitku. Byl by bráškovi řekl, aby netlačil na pilu, aby se držel zpátky, aby se nechal trochu dobývat, aby ona měla pocit, že není jen tak k mání pro její krásné oči. Jenže času moc nebylo a té výzvě ji sbalit nešlo odolat.

„Nechceš si zatančit?,“ zeptal se Mirek. 

Jitka samozřejmě přikývla, odlepila se od barového pultu a při cestě na parket se vlnila jako modelka, která zdůrazňuje své přednosti přítomným hostům. 

Sledoval, jak to Mirkovi s Jitkou jde. Měli se k sobě, jakoby se znali kdoví jak dlouho. Holt jiná generace, nebo jiná nátura, nebo všechno dohromady. Prostě kdo umí, umí a kdo neumí, čumí. Jeho role! Už ji za ta léta docela zvládal a byl s ní smířený. Zůstávat v pozadí, dívat se a poslouchat. Ale v té chvíli bráchovi tiše záviděl. Ten milostný hřejivý taneček, tu hezkou chvilku, která přeletí jako vteřina, ten slastný pocit, že člověk není sám a že někomu patří. Pocit, že jsi středem vesmíru umocněný podmanivou hudbou, pocit, který nechceš, aby skončil, neboť je okrasou života, okrasou mládí, naděje a touhy.

Opíral se o barový stůl, měl pošetilé myšlenky a cítil se trapně rozněžnělý. Tak nějak nepatřičně k svému věku zralého muže. Vnímal to jako důkaz, že už vypil víc než by měl. Ale co dělat jiného na celodenní narozeninové párty jeho švagrové, kterou měl rád a už kvůli ní nechtěl být za trotla, co nabourává esprit dobré nálady ve vymezeném prostoru. Tak se bavil. Chvíli sám, chvíli s někým. Proplouval mezi lidmi, z nichž některé znal, jiné viděl poprvé a jiné zase po dlouhé době. Třeba bratránka, toho času rozvedeného s dvěma dětmi a s novou holkou, kterou si přivedl po několikaměsíční známosti. Jako kluci si dost hráli, trávili spolu spoustu času. Zdálo se tenkrát, že jsou jeden jako druhý. Dva normální kluci, co rádi dělají lotroviny všeho druhu. Jen tak pro zábavu a pro radost ze života. Pro radost z přítomného okamžiku. Po základní škole je ale čas rozdělil. Už se nevídali. Dospěli. Každý po svém.  Možná i proto najednou po těch letech nevěděli, co si tak říct. Měl intenzivní pocit, jakoby se všichni kolem něj přirozenou cestou někam posunuli, zatímco on krněl a stál na jednom místě, protože se bál učinit nějaký rázný krok.   

Bylo to zkraje podzimu, slunce ještě hřálo. Dalo se tedy vysedávat na terase zahrady malého penzionu, který si jeho úspěšný starší bratr pronajal k oslavě výročí své ženy, s níž měl tři děti. Seděl pod pergolou, upíjel džus s vodkou a civěl do prázdna. Z toho setkání s Jitkou a především z jeho konce u barového stolu v něm zůstala nějaká pachuť, s níž si nevěděl rady.  Pocit, že něco promarnil? Příležitost? Jakou? Určitě si chtěla jen popovídat. Nebo se chtěla jen napít a on tam prostě náhodou stál, tak s ním bez vedlejších úmyslů hodila řeč? I to je možný. Dokonce hodně pravděpodobný. Proč ve všem hned něco hledá? Pomyšlení, že s ním snad chtěla navázat známost, bylo absurdní. A stejně, mladší bráška byl pro ni tak jako tak lepší partie. Z povzdálí je proto pozoroval, jak tančili, jak si povídali u stolu, jak se smáli, aniž by věděl čemu.

… …

Večer. Jitka už v sále nebyla. Benjamínek tam byl, ale sám. Se sklopenou hlavou seděl u stolu, opitý a smutný, asi víc než on. Tušil, co se stalo. Má jít za ním? Role utěšovatele mu není vlastní. Musí si bráška olízat rány sám. Určitě to zvládne. S Jitkou mu to zřejmě nevyšlo, vyjde mu to s jinou. Na rozdíl od něj má benjamínek spoustu času. Asi za hodinu k němu ale Mirek přišel sám. Dlouho mlčel.

„Nějak jsem to zvoral, brácho?“  

„Co?“

„S Jitkou.“

„Pěkná holka.“

„Jo, až moc.“

„Co se stalo?“

„Řekl jsem si po několika tanečcích o její číslo.“

„Fajn, a co ona?“ /Mirek mlčel. Kopnul do sebe dalšího panáka, kterého držel v ruce/. „Dala ti ho?“

„Ne.“

„Její škoda.“

„Taky myslím. Prý se chystá do Anglie, nechce se vázat, nechce se zamilovat, asi jediný co chce, je s čistou hlavou odjet.“

„Tak ať si jede, přece se ji nebudeš doprošovat.“

„Jasně, to tedy nebudu. Ale víš co, svůj mail jsem jí do  kabelky přece jen dal. Holky jsou někdy jak dubnový počasí. Třeba změní názor, tak ať má příležitost svou chybu napravit.“

Páni, to by do bráchy neřekl. Ne v té chvíli, že je takové hry schopný, že je i v tomhle dál než kdy byl on.

Mirek se snažil tvářit zarputile, ale nešlo mu to. Zjevně se zamiloval. Pak benjamínek vstal a odešel. Křepčit do sálu mezi mládežníky s rukama nad hlavou a s pusou otevřenou dokořán. Jak moc bráškovi rozuměl. A jak moc v tu chvíli rozuměl sobě. Jsou to holt bráchové, stejná krev, stejný vkus a možná i stejná bolest, která přejde, jen dvacetiletý bráška o tom ještě třeba tolik neví.

… …

Asi za měsíc mu bráška zavolal. S Jitkou si už týden mailem dopisují, a že ho dokonce zve za ní do Anglie.

„Pojedeš?“

„Že váháš, pojedu a třeba tam s ní i zůstanu, když ona bude chtít. Když budeme chtít oba.“

Slyšel v tom hrdý hlas kluka, který ví, co chce, a který také ví, co dělá.