První pečení

Večer skoukl v televizi velkofilm a pak se z ničeho nic do toho pustil. Byla to náhlá myšlenka, náhlý nápad, který se chystal už dříve uskutečnit. Upéct svou první bábovku dle jím vyhledané receptury. No jejda, nikdy žádný velký 

... kuchař nebyl. Starému mládenci zpravidla stačí k životu pár potravinových ingrediencí. Chleba, ten je nezbytný! Těstoviny, ty jsou jednoduchý a rychle hotový! Vajíčka, ty nasytí a mohou se dělat na různé způsoby! No a pak už zbývají jen mražené polotovary! Nebo ryby, které si tu a tam dopřál jen tak ve vodě podušený. Trochu přehání, uměl si dopřát i víc, ale …

… když jste s někým, je to jiný. Zjistíte, že to sdílení, společné gruntování, prochajdy do přírody, válení a povídání, pití kávy a nakonec i to společné vaření a mytí nádobí může být za dobré konstelace více než zábavný. A pečení, to pro něj byla výzva. Chtěl svou dívku a jejího syna překvapit. Chtěl dokázat, že on bohém od přírody, to zvládne, že coby pekař v očích svých i těch jejích obstojí. Třeba s přimhouřením oka, třeba s oceněním snahy, že se o to vůbec pokusil.

Bylo jedenáct v noci. Pustil si rádio, svou oblíbenou stanici. Na notebooku si načetl stažený recept a mohl začít. Nejprve ingredience – 100 ml mléka, jejda jak to odměřit? K tomu olej, navážit cukr, ořišky, mouku ... chtěl použít zdravou špaldovou, ale neměl ji. Nastrouhal jablko na zvláčnění, do panáka nalil rum, není třeba jím šetřit. Přidal vajíčka, prášek do  pečiva, vanilkový cukr … . Všechno si dal zvlášť do misky, tak jako to vídal u kuchařů v televizi. Citíl se jako profík, ale s nohama na zemi. Při tom se díval ven z okna. Sněžilo, všude panoval klid, jen on byl v napětí, jestli se mu jeho první bábovka podaří.

Ingredience pak smíchal mixérem dohromady. Trochu zacákal zeď … se musí při prvním pokusu o pečení pochopit. Těsto bylo hotový. Zbývalo předehřát troubu na 180 stupňů, vytřít máslem formu a dát těsto do ní. Kypřící prášek nechybí, tak snad nakyne. Byl si téměř jistý. Má to přece načtený, ale není nad vlastní zažité zkušenosti. Už jich pár má, nasbíral cosi a ví nebo tuší a někdy neví, tápe a bloudí. Asi jako každý.   

Vložil formu s těstem do trouby. Byl trochu zpocený, napil se vody a sedl si k počítači, aby vyřídil nějaké maily. Mezitím kontroloval dění v troubě. Těsto růžovělo a vybíhalo nahoru. Skvělý. Po dvaceti minutách vzal špejli, aby do bábovky píchnul a zjistil, zda a jak těsto lepí. Ještě moc. Trochu troubě přidal, ale opatrně, aby všechnu svou práci nezničil spálením. To by se asi namích. Nebo by šel ven a tam si hodil sněhovou koulí do protější chaty.

Rádio hrálo, citil se v daný moment spokojený. Ani netušil, že by ho mohlo pečení do té míry bavit. Nebo to bylo i momentálním rozpoložením, advent, sníh, noc, klid. Tak to má rád. I v práci. Být svým pánem, ne být někoho podřízeným. To pro něj vždy bylo obtížným stavem a zvládal ho často jen s velkým sebezapřením. Nikdo ho neřídí, řídí si práci sám, třebaže musí také plnit něčí požadavky. Ale z home office, což je pro něj lidsky i mentálně přijatelný. 

Za cca 50 minut bábovku vytáhl z trouby. Těsto hezky vyběhlo a zbarvilo se do hněda. Bylo hotovo. Dal přes svůj výtvor utěrku a spokojený sám se sebou si šel lehnout. Celou místností to vonělo. I ráno, když vstal a zavolal své dívce, že má pro ni překvapení. „Jejda, a jaké?“ „Nech se překvapit.“ 

Odpoledne hned po obědě sedl do auta a vyrazil. Zrovna chumelilo. To k první adventní neděli patří, ale když vidíte po pár kilometrech tři vozy v příkopě, veselý pohled to není. Jel opatrně a za hoďku byl na místě. Ani netušil, jaké to bude … on, jeho dívka a její syn společně u jeho bábovky s kafem v místnosti. Vnímal to víc, než dal najevo a uvědomil si, jak důležité jsou takové chvilky. Pro jejich společné zážitky, pro jejich bytí uprostřed světa plného zmatku a dravosti. Řekne se drobnosti, ale právě ty jsou často pramenem života a lidskosti, pramenem pokory a lásky, kterou nelze ničím nahradit. Kdo ji zažívá, tak ví. Jen v dnešní uspěchané konzumní době, jakoby na to mnozí zapomínali.