Stromy

Ten muŠ přijel jednoho dne za svou dívkou. Ná zádech měl proutěný koš s mladými stromky. Bylo jich téměř na tisíc. Zazvonil, dívka vykoukla z okna a nestačila se divit. Má být přece v práci nebo kdekoliv, nebyli domluveni, chtěla 

... si doma uklidit, zajít za maminkou něco ji pomoct, uvařit, popovídat si s ní. Ne, nemá ráda neohlášené a neplánované návštěvy, ani od chlapce, jemuž říká Míky, Mikouši, Mikymauzi, Mikeši, když se na něj zlobí, když mu chce malinko vyčinit.

„Co tady děláš?“

„Přijel jsem za tebou.“

„Co to máš na zádech?“

„Stromky, které dnes půjdeme spolu vysázet.“

„Zbláznil si se? Proč a kam vlastně?“

„Na nic se neptej. Obleč se. Seběhni dolů a všechno se dozvíš.“

Miky obvykle své dívce nedává povely. Nemá to ráda a vlastně by si to k ní od jisté chvíle ani nedovolil. Teď ale cítil, že „povel“ dát musí. Že není zbytí, že není čas na dlouhé vysvětlování. Že nejlépe jeho dívka vše pochopí až pří jím naplánované akci, kterou musí vykonat spolu, aby … .

Už byla dole. Stačilo ji pár minut na vypravení a ještě se při tom stihla upravit. Koukala na něj a nic neříkala. Jen pohledem vyzvídala, co ten její Miky zamýšlí.

„Někdy to tak je, přijde chvíle, kdy chceš něco udělat a nejde to odložit.“

„Mohl bys mluvit srozumitelněji?“

„Až cestou prosím.“

Chytl svou dívku za packu a šli. Pěšky stále dál od města a pak mezi stromy do kopců a stále výš, až po dvou hodinách došli na holou pláň. Sedli si na pařezy. Dal dívce napít a rozdělil se s ní o namazaný krajíc.

„Četl jsem knihu, o které jsme spolu mluvili.“

„Jakou máš na mysli? Bylo jich víc?“

„Muž, který sázel stromy. Je krásná a celý ten příběh a všechno, je to tak vypovídající o všem, o tom, co je důležitý a co není.“

„Zase mudruješ.“

„Promiň.“

„Nech toho. To tvé promiň. Raději se chovej tak, abys ho nemusel použít.“

„Proto jsme vlastně tady.“

Sundal koš se stromky a díval se na ně. Hladil je svými prsty, jako někdy hladil vlasy své dívky. A pak měl v očích slzy. Nešly zadržet. Ještě pořád byl víc kluk než muŠ, ví to víc než kdo jiný. I proto se rozhodl, jak se rozhodl. Konečně jednou sám za sebe, konečeně chce udělat něco, co sám cítí, aniž by ho někdo nutil. Aniž by si to nechal vymluvit. Aniž by si dovolil připustit, že je to hloupý nápad, který by si měl odpustit.

„Dnes všechny tyhle stromky tady vysadíme a některé z nich se třeba uchytí.“

„Ale proč? A máš to vůbec povolený? Třeba tu s tím mají jiné plány.“

„Ju, třeba tu postaví tovární haly. Je mi to jedno.“

„Aha, ego.“

„Ne, tohle není ego. Konečně chci vykonat něco smysluplného, něco co tu zůstane, co přečká mě i tebe a co připomene …“ Odmlčel se. Nádech, výdech … nějak hned neměl slov.

„Co tím připomeneš?“

„Lásku, se kterou ty stromky dáme do země. S ní porostou třeba lépe. A pak sem někdo přijde, za mnoho let a zahřeje ho to tu u srdce. Ani nebude vědět proč, a pak se sem ten a onen bude vracet a stane se to tu třeba jeho oblíbeným místem. Chápeš?“

„Asi ano. Kdo jiný by měl.“  

Pohladila ho a dotkla se stromků, které pak dal Miky pomalu z koše na zem. Políbili se a pustili se do práce. Ani to nestihli do západu slunce. Pracovali celou noc za svitu měsíce a bylo jim tak krásně. Nemluvili, slova by rušila vše, co se dělo mezi nimi v tiché souhře. Byla to melodie, které zněla celým prostorem, a přesto nebyla slyšet. Byla to melodie v tu chvíli jen pro ně.

Nad ránem byli hotovi. Celá planina byla osázená a oni se na to dívali s uspokojením a s radostí. Na chvíli si při východu slunce lehli do trávy a jen tak se nečinně dívali směrem k obloze.  

… …

Když se vrátili k domu dívky, viděli několik oken, v nichž se svítilo. Přibývala další a další. Ona musela za pár hodin k dětem do školky. On k dětem do malé vesnické školy, kde začal pár hodin týdně učit. Šli spolu nahoru. Pomilovali se. Bylo to jiné než kdy jindy. A povznesení nad každodenní koloběh pak do něj vešli plní síly a něčeho, co v nich zůstane třeba navždy.