Krátké zastavení uprostřed něčeho ….

Někdy svítí sluníčko a někdy je zataženo, někdy je i bouřka, aby pak bylo klidněji a veseleji. Aby se vlny rozptýlily a daly prostor klidné hladině, na níž lze hodit kamínek a udělat na ni kroužky, jako za dětství, kdy člověk ...  

byl šťastný a řešil jen důležité věci. Těmi byl svět, to co ho tvoří, to co je vidět i to co vidět není a co roste z vůle Boží, vesmírné síly se v tom pojí a s úžasem na to zíráme a cítíme radost, klid, povznesení.

Pak se něco stane. Radost z pozorování je pryč. Je nám vnuceno, že musíme žít tak, abychom něco dokázali, abychom někým byli, abychom měli profesi, která nás uživí. Abychom vydělávali, měli dům a děti a manželku a s nimi dovolenou jak se patří. A v ten moment na to co jsme sledovali s uhranutím, co nás činilo lidskými bdělými bytostmi, zapomeneme, ztratíme se a jdeme po ose dlážděné systémem, který nás oklešťuje, a nejen to, vykleští někdy naši duši, sváže ji do kozelce a staneme se malinkým kolečkem v soukolí. Je jich všude habaděj a mezi nimi někdy trčí někdo, kdo se dokázal tomu všemu vzepřít. Možná si jich všimnete, jen stojí, dívají se, mají jiskru v očích, kabát třeba starý a na nohách holínky, ale svět kolem nich neplyne, je v nich, a oni s ním jsou srostlí a vnímají vše, co za to stojí. Zpěv ptáků, slunce na obloze, zelenou trávu, vnímají i ticho toho všeho, to ticho, které zní jako rajská hudba, pakliže jste bdělí a nezakonzerování do svých myšlenek, které vás od toho všeho krásného odvádějí. S takovým člověkem je radost se zastavit, pohovořit s ním, být mu na blízku a čerpat z něj energii, životní sílu, optimismus, radost z bytí, z každé vteřiny v té chvíli, kdy se nám rozezní struny z dětství, které v nás snad zůstávají na věky. Jen si je někdo rozladí, někomu se je podaří i zpřetrhat při hře s ambicemi. Jsou takové případy, a je jich moc, tak buďme obezřetní. S takovými pak těžko hovořit o maličkostech velkých.

Vyšel jsem to ráno do kopce a sledoval vše kolem sebe. Pána, co hrabal trávu, nehybnou krajinu se stromy a slunce nad ní, pěšinku do kopce lemovanou stromy, jimž šustilo pod nápory větru listí. Cítil jsem klid a rovnováhu s tím vším, alespoň na chvíli tak setrvat, v nehybnosti a Být. Být v přítomnosti bez myšlenek na to co bylo, co bude, jen vnímání toho co je, právě teď na tom místě, kde je toho tolik, skrz co lze vnímat svět a to jak je pestrý a zajímavý.  

Když jsem vystoupal na vrchol kopce, spatřil jsem konstrukci skokanského můstku. Šel jsem k němu blíž, až pod něj a slyšel ruch, klapání bot po kovových schodech, lidské hlasy, které přehlušovaly všechno kolem, hlas z tlampače, který ohlašoval skok závodníka. Mladý kluk s číslem na zádech a s reklamami na každém místě. Oči měl takové prázdné, vystrašené, soustředěné na jednu věc - skočit co nejdále. Za moment frčel dolů, skok, potlesk, jásot, hudba. Díval jsem se na to a neviděl nic, co by mnou pohnulo, co by mě nějak zvlášť těšilo, zajímalo. Ptáci na blízkém stromě se při tom hluku rozlétli na všechny strany. Unikl jsem beze slova a bez povšimnutí pryč. Hledal jsem klidné místo, nehybnost, radost byla najednou pryč. Duši přepadla tíseň a strach. Mohu být mimo to vše, opravdu to jde? Nebudu na to sám, bude mě někdo při tom držet za ruce? Pohlédl jsem k nebi a vzpomněl na všechny, které jsem kdy měl a mám rád, na dívku, kterou … ale o tom nebudu, to není pro každého. Vnímal jsem cosi nad sebou, co dává víru a sílu, co povznáší nad šeď slepých ulic, které nikam nevedou. V očích byly v ten moment veliké slzy, ale příliv tepla nešlo zastavit. Nechal jsem ho do sebe vstupovat, nechal jsem se jím zahřívat, jako kdysi u kachlových kamínek, v nichž se pekla lásková bábovka od babičky. Už mnou nebyl vnímán pocit osamělosti. Byl jsem součástí něčeho, co je nad tím vším běsněním, hmotným, ambiciózním, korpulentním, konzumním, lidmi vytvořeným. Umělý svět, který … .

Klidnou chůzí jsem se vracel zpátky. Ve sprše ze sebe smyl pot a odér špatného myšlení. Uvařil si čaj a vypil jej při zapálené svíčce a dívání se na ní. A pak se pustil do práce, psaní písmenek, povídek, v té dané chvíli to byla práce na scénáři o klukovi, který čelil nepřízní okolí, jejich egu, aby pak čelil i egu vlastnímu. Tak o tom byl psán příběh, už dlouho a s odstupem od toho všeho.