Výšlap s prvním sněhem

 Venku je mrazivě. Dívá se do krajiny a v tichosti si vše vybavuje. Ta dlouhá léta strávená na tom místě se svými blízkými, kteří odešli, ale i tak je intenzivně vnímá ve svém srdci. Je za to rád, že to tak je, a chová si tu ....    

památku a vzpomínku na ně, na to, jak mu předávali to nejcennější, lásku v té z jejich strany bezelstné podobě. Má připravený baťůžek, v něm svačinu a něco teplého na sebe, hotov vyšlápnout si na svůj oblíbený kopec. Je to jeho rodný kraj, který miluje, ale není to tak, že by si nedokázal představit, žít jinde. Takto to nemá a ani to tak mít nechce. Ale vnímá to u sebe i u jiných, že kořeny docela přerušit nejde a můžete žít třeba na opačné straně zeměkoule. Stejně vás to, i když jste odpoutaný, k rodnému kraji třeba jen ve vzpomínkách v určitých chvílích a situacích táhne. 

V létě se potkal se svým vzdáleným příbuzným. V šedesátém osmém emigroval do Švýcarska, řadu let pro hafo starostí na rodný kraj zdánlivě zapomněl. Přiznal mi, že ho tak říkajíc vytěsnil, že to musel udělat, jinak by se zbláznil a musel by se do Čech vrátit. A to že si nemohl dovolit. Šel by za katr a jeho blízcí by se tu kvůli němu plácali pod totalitní mocí. Teď v bez mála sedmdesáti letech se již poněkolikáté vrátil, že si nemůže pomoci, že ho to táhne zpátky do míst, kde vyrostl, strávil své dětství, dospívání a také počátky své dospělosti. Zůstala v něm jizva, kterou zanedbal, a nyní jako by se ozývala a on ji začal léčit. 

Vystoupal na kopec, kde měl to malé město, v němž žili i jeho prapředci, jako na dlani. Díval se na něj a vnímal, že se dívá na něco, k čemu má niterný vztah, ale k čemu zároveň nechce být připoutaný. To by byl jen projev jeho slabosti. Sedne si a napije se čaje z termosky. Vnímá krásné ticho, šustění spadaného listí, ptáci do toho ševelí a vítr vane k nosu čerstvý vzduch po prvním sněžení. V dálce záhy spatři malého kluka. Bezcílně s hlavou skloněnou bloumá prostorem, až se k němu ten kluk s aktovkou na zádech přiblíží.  

• Utekl si ze školy?, zeptá se toho kluka rovnou.
• Jo, a co je vám po tom?
• Asi nic. Mohu ti nějak pomoct?
• Vy mě? Proč jako?
• Nevím. Jakobys zabloudil.
• Znám to tady jako svý boty. To nehrozí.
• Možná by ses měl do školy vrátit.
• Proč? Je pro mě lepší být tady.
• To ti věřím a chápu to.
• No to nevím. Neřekl bych.

Tím chlapec rozhovor utnul a šel si po svých. Sledoval ho, jak se mu zády vzdaluje. A vzpomněl si při tom na sebe, jak i on kdysi utíkal ze školy a při tom se vždy cítil sice svobodný, ale zároveň osamělý. Někdy jako outsider na okraji společnosti.  

Vstane a jde dál. Vnímá každý krok, pohyby rukou, snaží se být v souhře sám sebou i s okolím. Pod sebou sleduje na spadaném listí ostrůvky sněhu. Na skokanském můstku vidí stát muže s praporkem a vedle něj kluk s lyžemi. Sedne si, odraz a frčí ... skočí a dojezd v telemarku. Jde blíž, jen se tak dívá, ale nic mu to neříká, neoslovuje ho to. Je směrem k tomu netečný. Otočí se a jde dolů po schůdcích skokanského areálu. Soutěžení …jako by bylo všude a na každém kroku. Proč to lidem skýtá takové potěšení, copak nemohou mít jinou zábavu, životní náplň nebo jak to říct? Třeba se jen tak bezcílně procházet, pomoci někomu … projevit lásku květině, stromu, něčemu nebo někomu. Hlasem, srdcem, pohlazením, pohledem k tomu či onomu … . Cítí se osamělý a neví si rady. Musí víc dávat, nebýt zahleděný, to mu říkala a říká často jeho dívka, která to tak má celý život nastavený.         

Při cestě zpátky se zastaví v cukrárně. Dá si kafe a zákusek. Sleduje dění okolo. Vnímá lidi, co přicházejí a odcházejí. Některé zná nebo oni znají jeho, tak se s nimi pozdraví. A narazí i na toho kluka, co ho potkal dřív na kopci. Kouknou na sebe, stojí vedle něj přísně vyhlížející paní s mentorským výrazem v očích. Ten kluk z ní má zjevně strach, najednou je malý a přitom na tom kopci byl tak veliký, ne fyzicky, ale tím svým uvnitř, co v sobě ještě nosí a co se v něm dospělí a možná i ta paní snaží zadusit.

Mrkne spiklenecky na něj, aby mu dodal odvahu. Všimne si, jak ho ta paní drží za ucho aktovky. Bylo to tak ponižující, jak se chudák ten kluk musí cítit, pomyslí si. A v jeden moment sebou kluk cukne, žena se ani nestihne otočit a kluk je pryč. Holomku jeden, křičela na něj. 

• Představte si, má být ve škole a potkám ho courat se venku s cigárem, a to mu je sotva deset, kam ta generace dnešní spěje. /Všichni přikyvují jako světci, jako ti, co mohou kázat o morálce. Je mu z toho na nic/.  
• A kdo jste vy, že se o toho kluka tak zajímáte? /Nedá mu to, aby se nezeptal. Je to snad jeho matka? Nevypadá na to. Takto by snad žádná matka o svém synovi nemluvila, nebo ano? Už si není jistý ničím/.
• Co je vám potom, pane?
• Nic a všechno. Jakým právem toho kluka ponižujete a urážíte?
• Právem třídní učitelky, nyní na nemocenské.
• Měla byste na ni asi zůstat a nevracet se.
• Co si to dovolujete?
• Nezlobte se, paní, ale každý bychom měli dělat to, kde můžeme být někomu něčím užiteční. A nevím, jestli vy dětem něco dáváte. Možná se mýlím, nemám právo to hodnotit, ale podle toho, co jsem měl možnost vidět … tomu klukovi před chvíli jste ublížila … držela jste ho jako zločince, a to určitě není.
• Ale bude!
• Co vás vede k této doměnce?
• Léta praxe, kterou vy jistě nemáte. Nebo ano?        

Tím paní rozhovor ukončí a zmizí. On tam zůstane chvíli stát … co si to dovolil, oponovat učitelce na malém městě. Vnímá ty pohledy, ze všech stran na něj zírají s nevyřčenými invektivami. Tak položí s poděkováním peníze na pult, usměje se … ve dveřích se ještě zastaví a otočí se.

• Nezlobte se. Nechtěl jsem se nikoho z vás tady dotknout. Přeji vám všem hezký den.

Vezme za kliku, otevře si a vykročí ven. Rozhlédne se, jestli někde nespatří toho kluka, ale bylo mu předem jasné, že už je na míle daleko. Někde o samotě nejspíš, anebo doma zavřený v pokoji tluče do zdi. Nebo pláče. Nebo obojí dohromady zároveň. 

Má před sebou malé náměstí. Jako kluk jezdil těmi místy na kole. Vzpomene si na to, jak byl při tom radostný, čiperný a otevřený. Beze strachu a odvážně přistupoval k výzvám, jichž by se dnes lekl a zalezl. Z bankomatu si vybere hotovost, koupí čerstvou zeleninu a pečivo a s taškou v ruce se blíží domů. Hned si udělá čaj, sedne si, cítí příjemnou únavu. Zapálí svíčku … na vzpomínku k někomu moc blízkému. Únavu vystřídá přicházející žal spojený s něčím, o čem nechce mluvit ani psát. Brání se tomu, ale neutíká snad. Nechá to působit a doufá, že přijde chvíle a uleví se mu. A při tom myslí i na toho neznámého kluka, aby se ulevilo, ať už je kdekoliv, i jemu. Přeje mu to alespoň na dálku.