Víkendová akce

Po nettu si z domova objednal penzion na dva dny, sbalil si svých pár věcí, naložil nové kolo do auta a vyrazil. Potřeboval na chvíli někam zmizet, být ode všeho pryč. Začínal mít pocit, že se v tom a onom plácá a že neví, jak... 

to řešit. Necítil se zkrátka dobře a potřeboval klid.

Sešněrovaný sám sebou, tím, co si druzí o něm povídají a jak na něho nahlížejí … do toho despotický otec … ten mu dokáže někdy zvednout mandle taky, ale to by nebylo to nejhorší. Na tom je těžké to, jak dokáže tnout někam, kde to nečeká, kde na to není připravený. Už to nechce dovolit. Chce být dospělý. V rámci možností být sám se sebou spokojený a vést život dle svého a ne dle toho, jak si druzí přejí. Dost! Už toho všeho bylo do háje dost! Štve ho spousta věcí. Všichni ti rádoby moudří, kteří kecají do všeho a ničemu pořádně nerozumí. Toho má po krk nejvíc!

Nastartoval vůz a se smýknutím pneumatik svištěl pryč. Stačila chvíle a zase se cítil o kus líp. Možná útěk, možná ta nejrozumnější věc, kterou mohl uskutečnit. Konec léta, začal podzim, listí se zabarvuje, je chladněji … mží, jemu to nevadí, naopak to nějak lahodí jeho melancholické duši.

Je natěšený, až se uprostřed hor opře do pedálů a bude si jezdit, kde se mu zlíbí. Nebude muset brát chvíli na nikoho ohledy. Když bude chtít zastavit a lehnout si do trávy, udělá to a nebude nic řešit. Leda tak žmoulat osten trávy jako kdysi, když byl kluk se vším všudy. To býval ještě šťastný a spokojený. Měl se rád a tím i lidi a vše ostatní. Teď jakoby se to znovu učil, vylézá z ulity a hledá své místo na slunci.

Zastaví u jedné pumpy, dotaknuje benzin a koupí si z automatu bílou kávu. Je k jeho překvapení vynikající. Sedí na lavičce a dívá se do okolí. Je mu dobře, jak je vzdálený, že ho nikdo neprudí a především že není svázaný strachem a svým vlastním myšlením.

Záhy si to razí dál po silnici druhé třídy. Paráda, žije, vidí, mít kabriolet tak se při jízdě postaví s rukama vztaženými k nebi. Mohl sedět doma na židli, trápit se tím či oním, místo toho je teď a tady! Zmizet pryč se jevilo pro tu chvíli jako správné rozhodnutí. I to nikomu nic neříct. Je svým pánem, zpovídat se už nikomu nemusí.

Sto kiláku je rázem pryč. V půli cesty si dá další pauzu …. uprostřed polí, kde nic tu nic, jen volná krajina a nad ní natažené dráty elektrického vedení. Chce se do té krajiny rozběhnout a jen tak se v ní vyválet. Ne doopravdy ale tak jako celkově se v ní vymáchat jako v moři, které miluje a když může, tu a tam k němu zajede. Kdo ví kdy zase … už to neřeší, neplánuje, dělá to, co zrovna chce. Otec mu to vyčítá, má ho za pitomce druhé kategorie. I to se někdy stane a smířit se s tím není vždy jednoduché. Protože i on chtěl pro otce někým být, ale to nejde, vše je vyvrácené z kořenů a on už nemá sílu se k tomu či onomu vracet. Musí se přes to přenést, nenechat se tím srazit na zem. To ne! To by nebylo dobře. Rozpřáhne ruce, udělá si pár tanečních piruet a jede … blíží se poledne. Spustí se drobný déšť, voda se leskne na vozovce … poetický obrázek světa jakoby mimoděk.

Ani se nenaděje a je na místě daleko od civilizace. Působí to stejně dobře, jako na fotce. Vezme bágl a jde se ubytovat.

„Pokoj máte připravený, pane,“ řekne mu příjemná recepční. V očích i v hlase díl nestrojené laskavosti.

„Děkuji velmi.“

Vyšlápne si to po schodech a záhy otevře dveře ubikace. Poprvé takhle někde … sám za sebe. Sedne si na postel a dívá se do holé zdi. Dolehne na něj ticho a s ním i divná tiseň. Nikde nikdo. Nemá s kým pohovořit. Daň za svobodu? Zdá se. Začne vybalovat věci a skládat je do skříně. Mohl by vše nechat v tašce, ale nechce. Někdy to odbyde, někdy se chová nedůsledně … a ejhle, sešup z kopce a pád na zem, po němž je víc než jen boule na čele.

Dostaví se hlad, tak si to zamíří rovnou do restaurace ve spodním patře. Dá si těstoviny, salát s rybou a víno. Pak se v pokoji na moment natáhne, na hoďku usne a ve tři sedí na kole připravený obrazit okolí. Aniž by to bylo znát navenek, hledá to své a sám sebe. Teď to začíná být autentická hra se životem, s tím co je a co dokáže … je to na něm! Teď rozhodně chce ujet pár kiláku na kole a zmáknout pak i nějaký nejvyšší strmý kopec. Rád jezdí do vrchu, raději než potom z kopce. Šlape v předklonu, soustředí se a na nic jiného nemyslí než na to, aby měl pravidelný dech. Krajina kolem je jeden velký třesk, malebná, jiná než kterou zná u sebe, kde je doma a kde jako kluk vnímal, že mu patří svět. Iluze, ale báječná jak by ne. Všichni ji potřebujeme … na vteřinu, na dvě a cítit se při tom radostně, krásně ve spojení s vesmírem.

Na penzion se vrátí pozdě večer. Je zpocený, ale spokojený. Přivítá ho s úsměvem recepční, skoro jakoby si s ním dala říct, ale třeba si jen něco namlouvá. Každopádně hezké je to v tom, že tomu sám pro tu chvíli věří, že proč ne, užili by si a pak deja vu adije, chvíli by letěli … chvíli by byli spojeni vedle sebe, drželi se za ruce, měli by se … ale on to nechce. Vnímá, že si potřebuje prožít ten daný večer o samotě, třeba tuší, už když jde po schodech, že bude brečet do polštáře, že bude křičet a prát se … s tím co je uvnitř schované a před čím nikam neuteče, i kdyby jel na druhý konec zeměkoule. Musí to dát, nevyhne se a pak teprve bude třeba lépe.

Na pokoji se osprchuje, koukne na sebe do zrcadla, stojí rovně. Řekne si pár vět sám pro sebe a pak zamíří rovnou do postele. Leží na zádech. Vnímá ticho, jakoby bylo všudypřítomné. Pozoruje stíny na stropě a pak se dostaví i ty, o nichž by si přál nevědět. Ozývají se … cinkají na dveře … jsou zde. Slzy se derou do očí a on nemá kam utéct. Teď je to jen na něm. Vydržet do východu slunce, do ranního kafe … už jen jeho vůně v něm vyvolává hezké emoce, takové, které potřebuje a bez nichž by byl ztracen v šedi ulic a měst, kde zabloudí i s turistickými značkami po ruce.

Když už nemůže, vstane a z baru v lednici si dá panáka skotské. S druhým pak sedí v křesle a dívá se oknem ven smerem k obloze. Vzpomíná a ptá se sám sebe co dále, co bude, kam směřuje … no houby tohle všechno! Ať raději žije, nezavírá se, ono to nějak dopadne. Závidí lehkost, s níž se někdo pohybuje, s niž někdo umí dát najevo - tady jsem a polibte mi všichni prdel, berte nebo jděte do háje! Takové típky skrytě obdivuje. Típky, co si váží sami sebe i v roztrhaných kalhotech.

První noc o samotě v cizím místě od chvíle, kdy mu odešel ten nejdůležitější člověk na světě. Teď teprve ví, jaké to je, zraje nebo padá na zem? Zdá se, že obojí, že jedno nevylučuje druhé, že to jde spíše ruku v ruce. Tak tohle je ten život, tohle jsou ty barvy ovoce, které sklízíme. Jo, cítí to, tu bolest i tanec … mít někoho, obejme ho a protančí se tmou až k rozbřesku. Místo toho se vrátí do postele a záhy usne. Sen žádný nepřijde. Probudí se ale čilý a s radostným pohledem do nového dne.

Po snídani vyrazí na kole na nejvyšší kopec. Strmé stoupání v jednom zátahu zvládne. Už jen pro tohle stálo za to zmizet. Někdy mu z té samoty a ticha hrabe, ale dává to posléze, stačí málo, milý usměv, pár slov s paní, která mu dá na vrcholu čaj s citrónem. Někoho mu připomene, ale nesmí a nebude si vše tak připouštět. Musí změnit strategii svých myšlenek. Zní to hloupě, možná pro leckoho i debilně, ale řešit to už nebude, ať si myslí každý co chce, on se nikomu také do ničeho s prominutím nesere.

„Máte vše?,“ přijde k němu paní, co to tam má na vrcholu kopce pod palcem.

„Skoro vše. Teda co je zrovna na prodej.“

„Jasně. A to říkáte střízlivej?“

„Spíš opilej tím vším tady kolem.“

„Ruma do toho čaje nechcete?“

„Díky, ale čeká mě sjezd z kopce a nerad bych skončil v pangejtě.“

„Chápu, tak si to užijte a mějte se dobře.“

„Vy také.“

Tím to celé uzavře a pak jede opatrně dolů. Má respekt. Boji se, ať někde nespadne. Vše klapne, celý den v přírodě sám se sebou a s tím co je vidět. I s tím co je tak říkajíc schované za rohem.

Další večer stráví povídáním u vína s dámou z recepce. Pozve ho a nebrání se. Užijí si to společně a je jim dobře a možná víc než to. Asi nezapomene … . Ráno je mu krásně a cítí se při všem dospěle. Ale nejen navenek, celkově, jakoby doháněl zameškané, nevysvětluje, prostě jede … někdy z kopce, někdy do kopce, tak jako na tom kole. A vybaví se mu pohled z vozu na mokrou vozovku po dešti, jak se asfalt leskne a nad ním se klene duha od slunce … a není vidět konec, jen kus rovné země propojený v dálce s horizontem ... s nekonečnem.